Musíme žít u moře, mami…

u-more

Musíme žít u moře, mami, musíme dělat, co se nám líbí a pokud možno z ničeho nedělat problém; je to jenom otázka volby, mami: buď se měsíce užírat pro to, co jsme neudělali, propásli a ztratili navždy – nebo se rozhodnout, že zbývajícího života je tak akorát na to, abychom všechno stihli a dát se do toho; buď roky prudit bližního svého za to, jak tupé a neohrabané budižkničemu je – nebo ho začít chválit i za maličké úspěchy a vítězstvíčka, aby mohl vykvést a pocítit vlastní potřebnost – když už jednou jsi s ním, když ho miluješ, proč otravovat krev jemu i sobě?

Říkat «samozřejmě, že se na mě vykašleš» a vítězoslavně zajásat «vždyť jsem to věděla!», když tě nechá, — nebo na nic takového  nemyslet a radovat se čistě z faktu společné existence, dělat společně hlouposti a objevy a nedusit milovaného člověka tím, co se stane nebo nestane?

Říkat vždycky «to nemůžu», «je hloupost s tím vůbec začít»— nebo se jednou na všechno vybodnout a prostě začít? A i kdyby se to nepovedlo, tak zkrátka najít jiný způsob a zkusit to znovu?

Pokládat každého, kdo se ti líbí, předem za pitomečka, založit si ruce, jízlivě se uchechtávat, říkat „no to mi teda vysvětli“, nebo se projednou vzdát a říct „poslyš, to je hrozné, jakou moc nade mnou máš, jsi úžasný, mám úplně strach, pojď si promluvit“?

Mít vždycky neochvějnou pravdu a všem dát ve dvou chodech sežrat, kdo je tady pánem – a v důsledku toho zůstat osamělá v objetí se svou idiotskou pravdou – nebo aspoň jedenkrát spolknout svou nafoukanost, přijít se udobřit první a říct „Dobrá, poslouchám, vysvětli mi, co se děje“? Když na to stejně celé dny myslíš?

Být hrdá a zklamaná osudem, Nikdo-mě-nemá-rád-2015, nebo se zhluboka nadechnout a požádat o pomoc, když ji potřebuješ, a také ji dostat, což je nejspíš to nejneuvěřitelnější? Nenávidět celé roky za to, jak nespravedlivě se k tobě zachovali, nebo spíš, když tě to tedy tolik trápí, jednou zkrátka zavolat a tím nejklidnějším hlasem se zeptat „Poslyš, nechápu vlastně, proč?“.

Dvacet let se zabíjet kvůli lásce, která odešla, nebo sebrat veškerou vůli a dovolit si znovu uvěřit, znovu se otevřít, navázat vztah a být šťastná? V tom druhém je podle mého mnohem víc úrovně, než v tom prvním, vždyť k tomu prvnímu není třeba žádného duševního úsilí.

Přečíst si o sobě nějakou sprosťárnu a na týden ztratit náladu— nebo pokrčit rameny a pomyslet si, jak upřímně je ti líto toho, kdo to napsal?

Trpět a myslet si, že svět je jen mizerný vtip architekta Matrixu, jitřit a vystavovat své jizvy jako nějaké řády, dělat smutně ironické poznámky o bezvýchodnosti své situace, nebo si začít přiznávat, že co je dobré, je zkrátka opravdu dobré, co je teplé, to hřeje, co je hezké, nad tím oči přecházejí, hodní se usmívají, štědří se rozdělí, tak to v životě je, to nemá všechno dohromady být další výsměch shůry adresovaný tobě, další způsob, jak tě ponížit?

Panebože, je to tak jednoduchý, mami, že z toho má člověk opilecky všemocný pocit – nechápu, že všem to není tak jasný, jako mě; všechno na světě je prostě jen otázkou volby, nic víc; neexistují žádné danosti, žádné předurčenosti, žádné nedostižné vrcholy; člověk je sám sobě hřebíkem v botě nebo špatným znamením; on sám si vybírá, že bude ubohý, k ničemu, osamělý – anebo šťastný a potřebný, to za tebe nikdo nerozhodne, nikdo to není schopen rozhodnout, pokud ty budeš proti.
      Je-li pro tebe pohodlnější smýšlet tak, abys nemusel nic podnikat, pak si žij, jak jsi žil, jenomže pak si nesmíš stěžovat na okolnosti.  Ve světě, kde lidé dobývají Everesty, nahrávají multiplatinové desky  a neznámí úředníci v brejlích získávají ty nejnepřístupnější krasavice člověk nemá právo říkat, že něco je dokonce i teoreticky nemožné.

Ano, je k tomu třeba mít vůli – je třeba si něco zvolit a své volbě zůstat věrný až do konce; pouze a jenom to. Vesmír je pružný a citlivý materiál, můžeš z něj slepit, co chceš – a jsi jediný, kdo musí vybrat, co slepit.

Myslela jsem, že to funguje s jakýmikoli materiálními věcmi, ale ne s lidmi; chceš peníze – budou, slávu – zavalí tě, cestovat – stačí zvolit trasu; ale události posledních týdnů mi ukazují, mami, že s lidmi je to stejná historie, i kdyby byli třikrát horami z ledu nebo zhoubnými hvězdami – přestaň je prostě pokládat za zhoubné hvězdy a jednou jedinkrát si s nimi promluv, jako sama se sebou, živým, teplým a polekaným tvorem – budeš se divit, jak se všechno změní, jak se to přetvoří, mami …

Věra Polozková

=========
Škola andělů
Příběh o opravdovém příteli
Verše, které je třeba přečíst dvakrát

Více pro dobrou náladu: