Ke štěstí si občas vystačím sama

ke-stesti-si-vystacim-sama

Jednou jsme s kamarády probírali své plány na dovolenou a někdo se svěřil s přáním podívat se do Lyonu. Zatím prý hledá na tu cestu doprovod. „Sám jet nechci“, prohlásil, „kdo má v hlavě rozum, necestuje sám“.

Stejný večer jsme šli s kamarádem do restaurace na večeři a uviděli tam známého. Večeřel sám u jiného stolu. „Chudák“, komentoval to můj společník, „je tu docela sám. Nepůjdem za ním? Nikdo nemá jíst sám, to je hrozné“.

Tyhle dvě malé příhody mě přiměly k zamyšlení. Proč většině lidí připadá divné, když někdo dělá něco sám? Proč se má tak nějak automaticky za to, že při určité činnosti bychom měli mít nějakou společnost?

Jasně, že vím, v čem vězí obecná příčina. Člověk je tvor společenský. Jeho přirozeností je sociální aktivita, zařazení do skupiny. Kontakty, rozhovory, setkávání, to všechno přispívá k navazování sociálních vazeb, získávání přátel, opory a pomoci. A tak dále. O to mi nejde. Já nechápu, proč na každého, kdo chce něco podnikat sám, se lidi dívají se zvýšeným zájmem a někdy i skrz prsty. Nemám na mysli fakt, že společnost posezení v restauraci nebo návštěvu kina vnímá jako činnost, kterou je zvykem sdílet s dalšími lidmi. Mluvím o něčem jiném. Že totiž když si někdo přeje poobědvat sám, neznamená to, že nemá přátele, že je opuštěný a nešťastný.


Připadá mi úplně normální nechtít se s nikým bavit. Můžu přece nemít náladu na poslední žhavé klepy. A nemusím proto ani být asociální, ani osamělá.

V současném světě jsme doslova obklopeni informacemi. Většina z nás tráví den zíráním na nějaký monitor. Navíc jsme nuceni ke kontaktu s velkou spoustou lidí. To unaví nejen introverta, ale i zarytého extroverta. Takže není nic divného, když si náš mozek chce odpočinout někde v klidu. Bez kontaktu.

Je to vlastně legrační. Když budu jíst sama doma a budu si u toho hrát nějakou pakárnu na Play Stationu, bude všechno OK. Ale když se půjdu sama projít do parku a potkám tam známého, vzbudím jeho údiv. „Ty jsi tu sama…!?“

Kdo vůbec rozhoduje, kdy můžu být sama se sebou a kdy je to divné? Proč když hledám samotu, abych se mohla soustředit na nějakou myšlenku, můžu si to dovolit doma, ale venku mě přátelé či známí budou litovat?

Být sám se sebou je ten nejcennější dárek, který můžeme své mysli dopřát.

Vždyť se nad tím zamyslete. Znamená to úplně svobodně si zvolit, co se člověku líbí! Budu-li chtít prohrabat svůj šatník, dopřeju si na to času, kolik budu chtít, a budu přitom naprosto šťastná. Rozhodně víc, než s přáteli, kteří se rozhodli k návštěvě historického muzea, jehož exponáty mě zkrátka a dobře nudí.

     
Nechci se dotknout těch, kdo jsou raději ve společnosti. Ráda bych jen zdůraznila, že by člověk neměl podlehnout podivné konvenci diktující mu doprovod za každou cenu. A že není nic divného chtít být sám. Že to může občas být velice osvěžující a užitečné.

Jeďte sami do Lyonu. Jděte na koncert zpěváka, co ho vaši přátelé nemohou vystát. Užijte si svou chvíli samoty při dobré večeři v příjemné restauraci. Nebojte se říct: „Jen jsem projednou chtěla být sama“.

Vím, že někdy to fakt nemusí být jednoduché. Lidské vyptávání a soudy, hlavně ty „soucitné“, mohou být nepříjemné. Náhradou vám bude pocit svobody. Svobody být sám či sama se sebou. A to je neocenitelná věc.

Christina Ling

=========
Vím, co to znamená mít ráda sama sebe
Jednoduchá rada, která mnoho životů změnila k lepšímu

Více pro dobrou náladu: