Když se vám něco nelíbí, řekněte to

Všichni lidé se v zásadě dopouštějí stejné globální chyby – hromadí v sobě mlčenlivé výhrady. Raději neřeknou to, co uvnitř cítí.

Každý z nás při navazování vztahu a kontaktu s partnerem nebo i jinými lidmi zakouší někdy stav, kdy pociťuje nespokojenost s milovanou osobou, s lidmi blízkými či příbuznými, kdy je nespokojen se vzájemným vztahem.

Většina lidí má bůhvíproč tendenci držet tuto negativní emoci v sobě a tváří se, že se nic neděje. «Provinilci» nemají o tom, co vyvolali, ani tušení. Nevědí, že se něčím dotkli, udělali něco, co se druhé straně nezamlouvalo, způsobili jí jakési diskomfortní pocity, a tak jim ani nepřijde na mysl, že by na sobě, respektive na svém chování měli něco změnit.

Ti «dotčení» se naučí nevěnovat pozornost věcem, které v nich vvvolávají negativní reakci. Nejprve drobné vady dokonce přehlížejí s nadějí, že druhá strana se dovtípí a odstraní je sama. To je však naprosto nereálné. Druhá strana nemá o ničem ani zdání, všechno jí připadá být v pohodě a vůbec ji nenapadá, že vznikl nějaký problém. Dotčený se někdy i domnívá, že některé věci mu snad ten druhý dělá naschvál a vytáčí se tím víc. Mlčenlivý přístup tak vede k hromadění podobných situací a potlačovaných reakcí na ně.

V důsledku pak vzniká obrovská nespokojenost a podráždění vůči takovému člověku, i kdyby snad byl milován a byl nám ze všech nejbližší.

Neventilovaná nespokojenost postupně přerůstá v hněv a přímo nenávist.

Všechny nahromaděné zdánlivé maličkosti pak vedou k výbuchu emocí. Přičemž ten, na koho se tohle všechno nečekaně řítí, neměl doposud nejmenší potuchu o tom, že někdo byl s něčím nespokojen.

Nechápe, kde a proč se nabralo tolik agrese a zloby, kterou je teď zaplavován. Neumí si ani v nejbujnější fantazii představit onen řetězec událostí, který se zcela logicky postupně vytvářel v partnerově mysli, až ho nakonec přivedl k nervovému výbuchu.

Každý člověk by měl v milostných či přátelských vztazích a ve vztazích s jinými lidmi vůbec vycházet z jednoduchého principu: jestliže ti něco vadí, řekni to. Nespokojenost s něčím, co ten druhý dělá nebo jak to dělá, je ve vztahu úplně normální věc. Umíme-li ho mile a bez poučování na věc upozornit, je to jenom k dobrému, vztah se tím rozvíjí.

Je to zcela nezbytná podmínka budování šťastného a harmonického vztahu.

Je důležité naučit se konstruktivně, racionálně a v klidu sdělit, co se vám líbí a co nelíbí, co vám působí potěšení a co ne.

Otevřeněji ukazovat, jací doopravdy jsme, poskytovat přesné a pravdivé informace o vlastní osobě.

Je naprosto nezbytnou podmínkou vztahu být doopravdy takoví, jací jsme a nepokoušet se hrát si na člověka, kterým nejsme.

Právě přesné sdělování citů i pocitů má kolosální význam v počáteční etapě vzájemného působení a vývoje osobního vztahu. Jestliže k tomu nedochází, ničíte své vlastní štěstí a bráníte spokojenosti ve vztahu s člověkem, který je vám drahý.

Mnoho lidí se právě kvůli této věci zbytečně trápí.

V určité chvíli, kdy si uvědomíte a porozumíte problému ve vztahu, se pak pokusíte onu neúměrnou hromadu neřešených výhrad, které dosud nebyly ventilovány, tomu druhému sdělit. Tím však vyvoláte pouze nepochopení a podrážděnost.

Málokdo je totiž schopen přijmout a analyzovat takový objem informací naráz. Zvláště jde-li o nějaké výhrady, požadavky, v zásadě tedy o negativní záležitosti. Naučte se tedy včas a konstruktivně mluvit o tom, co vám vadí a co byste si přáli jinak. A uvědomte si, že ruku v ruce s touto vaší upřímností musí jít i vaše schopnost podobná sdělení přijímat – a věcně a v klidu na ně reagovat – také od partnera. Nikde není napsáno, že schopnost výměny informací o tom, co nám na druhém vadí, zajistí také okamžité a totální vymizení oněch «vad na kráse». Musíme se naučit nad některými věcmi zkrátka mávnout rukou. Důležitá je snaha sblížit svá stanoviska a vycházet si alespoň v něčem vstříc. Aby ten druhý viděl, že nám na jeho spokojenosti záleží. Pokud toho nejsme my sami nebo on schopni, je už na naší či jeho úvaze, zda v takovém vztahu pokračovat.