Když jsem se ocitl tváří v tvář Bohu, stovky otázek se mi vzpříčily v hrdle a bránily mi vyslovit cokoli srozumitelného. Pochopil mě – nadarmo přece není Bůh – a zeptal se mě sám:
– Kolik jsi ochoten zaplatit za poznání života tam dole?
– Všechno, co u sebe mám.
– Dobrá. Poznání se ti otevře a platit nemusíš. Všechno už je zaplaceno.
– Kdo to zaplatil?
– Přece ty, – usmál se Bůh, – vždyť tvá cesta ke mně byla drahá a dlouhá. Kolik sil, kolik energie a zdrojů jsi vynaložil, abys tu mohl takhle přede mnou stát! Tak tedy dobrá, pojďme k věci.
Vzal mě zlehka pod paží a kráčeli jsme tichou alejí, která se nad námi náhle sklenula ze záplavy světelných paprsků všude kolem.
– Všechny těžkosti ve tvém světě mají svůj počátek ve dvou zrnech, vložených do člověka na začátku jeho cesty. Vzrůstají, jsou stále větší a nakonec člověk jen stále řeší nějaké problémy. Otázky těla, psychické tápání, materiální těžkosti, složitosti ve vztazích s lidmi, to všechno má počátek právě v těch dvou zrnech. Konečně, i ty sám bys mohl vysledovat souvislost stop každého svého zamračení až přímo k nim. Jsou jako implantáty, jako čipy vsazené do člověka a s časem mají na něj stále větší vliv.
– Ale co je to za zrna?
– Je to jednoduché, to první je — Jsem slabý, to druhé — Nejsem milován. Vynasnaž se si to zapamatovat: Jsem slabý a Nejsem milován. Jsou základem všech problémů. Pokud se těchhle zrn dokážeš zbavit, budeš žít tak, jak sám chceš.
– Ale jak to mám udělat?
– Stejně jako jsi jim dovolil do tebe proniknout a růst.
– To jest?
– Všímej si toho, že jsi silný a že jsi milován.
– Kým?
– Mnou. Nekonečně a navždy
– A to je všechno?
– Ano, to je vše.
Dlouho jsme tak kráčeli v úplném tichu. V duchu jsem poměřoval všechny své úkoly a otázky touto novou informací. Všechno se to shoduje! Když jsem měl obavy, že jsem moc slabý, bál jsem se pustit do něčeho nového, udělat rozhodný krok, říci ne… Když jsem si myslel, že nejsem milován, zažíval jsem zklamání a trpěl neporozuměním. Obavy, bolest, nerozhodnost a všechno, co mi v životě vadilo i všechny otázky, na které jsem tak dlouho hledal odpovědi, byly náhle srozumitelné a prosté. Odhodlal jsem se však položit ještě jednu otázku.
– A co lidé?
– Co je s lidmi?
– Vždyť oni všichni také hledají řešení.
– Hledají.
– Hledají sami sebe, svoje odpovědi, svoje cesty.
– Tak jim pověz, co víš. Hlavně nezapomeň, že teď už to dokážeš, protože víš, že jsi silný a že ať se stane cokoli, Já tě miluji.
Santa bez čepice. Povídka o tom, jak jsem pochopila, kde vzít energii.
Šťastný je ten, kdo dokáže najít diamant mezi dlažebními kostkami životních zkoušek
