Šťastný je ten, kdo dokáže najít diamant mezi dlažebními kostkami životních zkoušek

Občas jsem si svému muži zafňukala na rameni, že jsem hrozně utahaná. Malé děti, to znamená nepřetržitou pozornost. Člověk musí být neustále ve střehu. A když potřebuje na minutu odběhnout, trpí děsnými představami…

Dřív jsem si naivně myslela, že jak děti usnou, pustím se do nějaké práce. Ve skutečnosti jsem tak unavená, že jakmile usnou, propadám se do tupé dřímoty.

Můj muž toho moc nenamluví. Umí dát své pocity najevo pár slovy, gestem, pohledem. A v nouzi mě vždycky podrží a pomůže. Nedlouho po mé poslední slabé chvilce mi řekl, že našel něco přesně pro nás. Takže jsme vyjeli do zařízení označovaného jako tiché rodinné sanatorium. Muž vždycky ráno někam vyrazil s oběma holčičkami a já měla kus dopoledne pro sebe. Nemusela jsem vařit, ani prát, ani stlát… Byla to obrovská úleva. A navíc jsem tam poněkud nečekaně prozřela, něco si uvědomila a naučila se vnímat své štěstí.

Byla tam babička s vnučkou. Babička to byla hodně mladá, nejdřív jsem ji pokládala za maminku toho dítěte. Štíhlá, pěkná, upravená žena. Holčička trpěla těžkými následky dětské mozkové obrny. Byla na kočárku, mluvila jen s obtížemi, spíš to bylo takové mumlání… Ale babička jí rozuměla. Holčičce bylo jedenáct let.

Vídala jsem je v jídelně. Seděli jsme u sousedního stolu. Vnučka seděla na kočárku a když babička odešla pro jídlo k pultu, nebezpečně se v kočárku zaklonila a hlava se jí zvrátila dozadu. Polekala jsem se, rozběhla se tam, abych ji nějak zachytila, ale byla jsem na rozpacích, bála jsem se, nevěděla jsem, jak ji správně uchopit. Za hlavu? Co kdybych jí způsobila bolest?

Babička vykročila ke mě.
– Nedělejte si starosti, nemusíte se bát, nespadne, nemůže, máme na kočárku speciální podpěry.
– Víte, já se lekla, že tak zaklonila hlavu…
– Ano, někdy to dělá. Ale to nic není. Už jsme na to zvyklé, viď Leničko? – políbila babička vnučku na čelo, upravila jí polohu hlavičky a usadila ji pohodlněji v kočárku. Pak se pustila do krmení. Každou lžičku podávala vnučce k ústům s takovou láskou, s takovou něhou…

Něčemu se smály. Něčemu svému, rodinnému. Lenička cosi mumlala babičce v odpověď. Nerozuměla jsem jedinému slovu, babička ale chápala úplně všechno. Beze slov. Milující lidé mají svůj vlastní způsob dorozumění.

Kdykoli holčičce znovu sklouzla hlava a zakláněla se, babička hned vstala a upravovala ji na opěradle kočárku. Bez náznaku netrpělivosti nebo podráždění, natož snad hněvu nebo zoufalství.

Čistá láska. Hned to bude zlatíčko, vydrž vteřinku…

Televizory tam nebyly. Večer se dětem v hale promítaly kreslené filmy. Všechny děti se tam vždycky sbíhaly. Jednou jsme se s dcerkami taky vydali se podívat, hledali jsme, kde ta hala vlastně je. Mělo to být někde v patře. Zeptala jsem se ženy se synem. Stála pod cedulkou „Kouření zakázáno“ a kouřila u pootevřeného okna.

Nevíte prosím vás, kde je tady ta hala, kde se promítá?
– Tady tudy, – mávla žena rukou.
– Nechcete jít s námi? Dávají tam kreslené filmy pro děti! – pokývla jsem hlavou k jejímu chlapci.
Ten seděl a díval se stranou. Vypadal naprosto nezúčastněně. Jako by nic a nikoho nevnímal. – To pro nás není. Je duševně zaostalý. Ničemu nerozumí. Na kreslené filmy je moc tupý, – pronesla ta žena s jakýmsi vnitřním podrážděním v hlase. Zamáčkla nedopalek a hodila ho z okna ven.
Pak vzala chlapce za ruku, skoro s ním trhla, až se lekl, pokorně vstal a šel s ní.

Je moc tupý…

To mě hodně zasáhlo. Jistě, mě se to snadno soudí, ale přeci jen… co teď udělá..? Posadí chlapce v pokoji na postel a nechá ho koukat do zdi? Měla by s ním přese všechno jít a zkusit podívat se na film, zasmát se… žít…

Pak tam byl jeden tatínek. Pěkný, sportovní typ, se synem.
Syn chodil o berlích, na nohách měl takové zvláštní opěry. Cestu z hlavní budovy k jídelně, bylo to asi tři sta metrů, ušel sám. Trvalo mu to skoro hodinu.
Šel těžce, potil se námahou.
– Jen vydrž, kamaráde, jsi frajer, – povzbuzoval ho táta. Jak by asi byl šťastný, kdyby jeho syn mohl ty metry uběhnout jako vítr během chvilky… Ale v životě není vždycky všechno tak, jak bychom si přáli. A on šel pomaličku vedle syna, trpělivě, dával záchranu kdyby něco…
Každé ráno spolu ti dva chodili na ryby, seděli vedle sebe na kamenném mole a dívali se na vodu… Byli si hodně podobní, oba takoví hezcí. Bylo vidět, jak blízko k sobě mají.

Na parketu tančívala každý večer žena. Tančila krásně. Rozevřela náruč a točila se dokola, krásně do rytmu. Pomalý tanec byl jemný a něžný, na rychlé melodie tančila s vervou a vesele. Tancovala vždycky sama. A po každém tom tanci se uklonila. Zajímalo mě, komu se asi tak klaní.

Všimla jsem si jí, když se k ní naše mladší dcerka přidala. Napodobovala její pohyby, dělala to, co ona, včetně té závěrečné úklony. Tehdy jsem ji začala při tom tančení nenápadně pozorovat.

Byla ztělesněním známé věty “Tančete, jako kdyby se na vás nikdo nedíval”…
Chodila vždycky a všude sama, v jídelně u stolu sedávala také sama, nikdy s nikým nepromluvila. Podivínská a nekomunikativní, zdálo se.
Když zas jednou dohrála hudba a žena se uklonila a odcházela, šla jsem k ní a složila jí poklonu.

– Nádherně tančíte! Opravdu je krása se na vás dívat! Nezlobte se, že jsem vás pozorovala, ale prostě se nemůžu na váš tanec dost vynadívat.
– Netančila jsem pro vás, – odsekla studeně a odcházela.
– Promiňte, – koktala jsem za ní v rozpacích.

Už jsme od parketu odcházeli, když nás dohnala.
– Měla jsem jen tanec a syna, víte. Před čtyřmi lety syn zemřel. Teď už mám jen tanec. Bylo mu dvanáct… Měl SMA, spinální muskulární atrofii… Byl na vozíku a já jsem mu tancovala. I teď mu tančím – tančím pro něho – řekla a odešla.

Nechtěla navazovat nějakou známost nebo se přátelit, nechtěla slyšet cizí a jí zcela nepotřebné poklony. Potřebovala, aby syn i tam někde… aby věděl, že ho maminka miluje a dál mu tančí.


Dlouho jsem se dívala za jejími krásnými štíhlými zády. Pak jsem sedla na bobek, objala obě své dcerky najednou a dlouho jsem je nepouštěla.

Panebože, říkala jsem si, díky ti za tohle štěstí.

Za to štěstí, že mohu být unavená z péče o své dvě děti. Za to, že mám koho milovat, o koho se starat, komu prát věčně umatlaná trička a špinavé punčošky, že mám komu vařit a koho přemlouvat, aby to snědl…

Jaké štěstí mám, že s nimi mohu tancovat a dovádět, že jim mohu říci, ať nezaklánějí hlavičku, že jim mohu pustit kreslený film, krmit je, pomáhat zapnout sandálky a stokrát jim připomínat, ať si nasadí klobouček.

Je neskutečné štěstí moci své dítě milovat, moci ho obejmout. Dítě, které se z kočárku nevzneslo někam na obláček, ale je tady se mnou a potřebuje moji pozornost, péči a lásku.

Může snad v tom být nějaké štěstí – zbavit se starostí, problémů a povinností? Když tě nikdo nepotřebuje, nikdo nečeká, co si zas pro něj vymyslíš, nikdo netrpělivě nečeká na tvůj návrat, nehledá tvůj pohled, nepřiběhne ti dát pusinku, nevycítí tvoji náladu… To je pak tanec jen pro sebe sama. Výraz něžnosti zaměřené pouze dovnitř.

Tanec však má být vášní, která se přetaví v nadšení diváků.

Je velmi důležité žít pro někoho… Tančit někomu… Třeba i pro toho, jehož potlesk už nikdy nemůžete slyšet… Uvnitř však víte, pamatujete, milujete. A tančíte pro něj. Svůj nejkrásnější tanec lásky.

A na závěr – závěrečná poklona pro neviditelného diváka.
Tím tancem člověk je potřebný. A to je příčinou toho, že může znovu být i šťastný.

Štěstí se může každému dostat stejně, ale opravdu šťastný je jen ten, kdo dokáže v krabičce života mezi dlažebními kostkami zkoušek ten svůj diamant objevit….

Olga Saveljeva