Co se nedá nikdy vrátit

Pamatuji si, že mi bylo asi deset. Byl krásný letní den a my jsme s maminkou stáli na balkoně ve třetím patře paneláku, kde jsme bydleli. Vzduch voněl posekanou trávou z nedalekého parku a čerstvě pokropeným prachem vozovky. Z kuchyně bylo slyšet, jak na plotně poskakuje víčko na čajové konvici. Maminka se usmívala a já taky. Byl to vzácný okamžik naší důvěrné, ničím nenahraditelné blízkosti. Moje matka byla většinou dost přísná žena. Byl jsem ve věku, kdy si člověk teprve začíná uvědomovat, že je vlastně na světě sám za sebe a vzdálenost mezi ním a rodiči se bude už jenom zvětšovat.

V tu chvíli na balkoně jsem si však jasně uvědomoval, že jsme si s maminkou tak blízcí, jako to bývalo v raném dětství, bylo tam stejné světlo, byl to stejný balkon a stejný zvuk konvice, ve které se vaří voda. Možná, že právě ten byl nejdůležitější. Maminka měla na tváři stejný úsměv, jaký mívala před pěti lety. Jak taky jinak, vždyť co to je, pět let pro dopělého! Zato u desetiletého kluka je to celá půlka života.

Dneska bych se jen usmíval a snažil bych se vychutnat si až do konce ty okamžiky. Lehko bych se smířil s jejich prchavostí a s vědomím, že záhy pominou. Tehdy jsem se ale najednou polekal, že maminka se už už přestane usmívat a odejde a ta kouzelná chvíle rázem pomine. Když začala čajová konvice pískat, vrhl jsem se do kuchyně, abych mamince zalil kávu už nasypanou v hrníčku. Chtěl jsem se co nejdřív vrátit na balkon, k maminčinu úsměvu a všem vůním té krásné chvíle.

Jak jsem do kuchyně vřítil, srazil jsem v rychlosti láhev s olejem, která stála na kraji linky. Láhev se samozřejmě rozbila, střepy se rozlétly po kuchyni a olej vytvořil na podlaze obrovskou louži. Na nábytku kolem byly mastné cákance.

Dodnes si pamatuju své zoufalství, jak jsem v koupelně popadl mokrý hadr na podlahu a snažil se utřít tu hustou louži, která hrozila utopit mou radost. Jak byl hadr mokrý, odmítal olej vsáknout. Místo utírání jsem tu mastnou pohromu dál a dál rozmazával po podlaze.

V zoufalství jsem nechal hadr hadrem a letěl jsem zpátky na balkon.

Maminka tam pořád ještě stála. A ještě pořád se usmívala tím úsměvem.

Sedl jsem si na schůdek a pokoušel jsem se i přes pocit naprosté bezmoci a strachu před blížící se odplatou za to, co jsem provedl, zachytit poslední kousíčky té odcházející radosti. Myslím, že to se mi podařilo.

Ale potom…

Potom maminka vešla do bytu a téměř okamžitě jsem slyšel křik: «Pojď sem!» Každé její slovo mě nutilo vtahovat hlavu víc a víc mezi ramena, doslova jako by mi někdo s rozmachem vtloukal do lebky nějaké tlusté a hranaté hřebíky.

Na zadek jsem nejspíš nedostal, aspoň si to nepamatuji, ale pocit přímo fyzické bolesti je ve mně živý až dodnes.

Samozřejmě, že kdybych byl tehdy dokázal mamince všechno vysvětlit, objala by mě a určitě by nehubovala. Jenomže děti často prostě nemají dost dospěláckých slov, aby dokázaly vyjádřit své dětské pocity. Anebo možná naopak, dětská slova prostě nedokážou vyjádřit dospělé city. Občas mám pocit, že žádné dětské city vlastně ani neexistují, že city jsou člověku prostě dány bez ohledu na jeho věk.

Tohle všechno nepíšu proto, abych tu předváděl, jaký jsem byl vždycky citlivý a něžný chlapec a jak tvrdí někdy dokáží být rodiče. Vůbec ne.

Snadno si to všechno můžeme představit tak, jak se to jevilo mojí mamince, dospělé ženě. Jak stála na tom balkoně, když se rozhodla aspoň na pět minut si vydechnout od věčné každodenní honičky a všedních starostí, a potom najednou – bác. Vrátila se do bytu, našla kuchyň zlitou olejem a v něm pohozený hadr na podlahu. Nejen že jsem právě v těch vzácných pěti minutách ukradeného klidu musel něco rozlít, ještě jsem to rozmazal po celé podlaze a nakonec to nechal, jak to bylo a prostě jsem se na to vykašlal.

Ovšemže to jinak v té chvíli vidět nemohla.


Ale co kdyby přece jen…? Možná, že někdo, kdo má děti, si přečte tyhle řádky a až se ocitne v podobné situaci, nezačne křičet a nadávat a nebude zatloukat do ničí hlavy tlusté hřebíky. Žádná podlaha se tímto způsobem nevytře.

Co kdyby se raději rozesmál? Všechno pochopí, všemu porozumí, přitiskne k sobě hlavičku vyděšeného dítěte a řekne: «No co, je to jenom olej a politá podlaha. Hlavně, že mám tebe a ty máš mě!»

Protože, víte, velice brzy se rozejdou. Každý den se rodiče a děti nepozorovatelně vzdalují jeden druhému, je to sotva postřehnutelné, a přece stačí jen pár let a dětství skončí, z dítěte je najednou dospívající, úplně přirozeně začne rodiče vnitřně odmítat, bouřit se a stavět proti nim, potom náhle je z něj dospělý a je od nich ještě dál. Studuje, odjede za prací, žije si svůj život…

A potom se rozloučí navždycky.
Navždycky.

Zůstávají však ty chvíle… Ten letní den, vůně trávy a čerstvě pokropeného prachu.

…Kde jsi se mnou, jako hříbátko u kobylího břicha, a kobyle stačí jenom sklonit hlavu, aby se nadechla vůně jeho hřívy mezi jemnýma ouškama… a stejně tak i mě stačí jen natáhnout ruku a mohu pohladit jemné vlásky na tvojí hlavě. Jednou se ta dětská hlava ode mě vzdálí, nabere výšku a abych ji uviděl, budeš se muset posadit těsně vedle mě.

Zatím však…
Nehubujte. Nelekejte je.
Ještě pořád jste spolu.

Maxim Cchaj

=========
Za čím se honíme?
12 maličkostí, které nám přinášejí štěstí