Věty, které nám zničily sebevědomí. A jak je přepsat.

Slovo má velkou energii. Je skutečně materiální. 
Když jsem byla v pubertě, často mi něco upadlo. Pubertální děti jsou často neohrabané, protože rychle rostou. Když jsem rozbila šálek, maminka rozzlobeně křičela: „To ho neudržíš, nebo co? Máš ruce jak hrábě!“ Když jsem pak něco znovu upustila, říkala jsem sama sobě „Nojo, ruce jako hrábě!“ Tahle autosugesce pak ve mně pevně zakořenila.

Přitom ani náhodou nejsem nějak nešikovná. Naopak, jsem manuálně docela zručná. Nádobí mi ovšem občas ještě upadne a já si nezapomenu říct „Ruce jako hrábě“…

Až mi to došlo: vždyť já sama v sobě celý život tenhle názor utvrzuju a sugeruju si, že se mnou není něco v pořádku. Člověk by si řekl, že kdysi v dětství rozbil nějakou tu skleničku, je to dávno, skoro bych snad měla na to zapomenout…? Jenomže maminka řekla, že je to moje vina, mám totiž ruce jako hrábě!

Při výchově nám rodiče řeknou ledacos. Dělají to s tím nejlepším úmyslem. Cítí za nás odpovědnost a snaží se vychovat z nás důstojné lidi. Každý z nás zná podobné věty: „Proč sis vzala tuhle sukni, vypadáš v ní děsně“, „Jak to, že se to nedokážeš naučit nazpaměť? Ty nemáš paměť, nebo co?“, atp.

Takové věty se dětem ukládají v podvědomí („vypadám děsně“… „nemám paměť“) a negativně je ovlivňují.



Dobré je, je-li dítě silná povaha. Jak roste, orientuje se samo ve svých vlastnostech a schopnostech, dokáže poznat své silné stránky. Jiné však může žít po celý život pod tíhou takových vět a pokládat se za někoho druhořadého.

Kolikrát jsem jen viděla opravdu hezké dívky, které se pokládaly za šeredky! Chtělo se mi vykřiknout: „Otevři oči, ty hloupá, jdi k zrcadlu a podívej, jak jsi hezká!“ Jenomže jejich matky jim nejspíš tak dlouho sugerovaly, že „se hrbí“, nebo že „účes jim nesedí“, až v to slepě uvěřily.

Další z negativních autosugescí: „Proč já mám takovou smůlu…“, „Ke mě peníze nechtějí…“, „Mě v práci každý předhoní…“, „Mám štěstí jen na špatné mužské…“ apod. Nejspíš už jste se s podobným vyjádřením také setkali.

Opakováním negativních autosugescí je posilujeme a ještě více si je vrýváme do vědomí. Čím častěji je opakujeme, tím jsou silnější a tím více ovlivňují náš život.

Slova mají skutečně obrovskou energii. Nikoli nadarmo se lidé v minulosti tolik obávali kleteb nebo zakázaných slov, kterými je někdo doprovodil. Ovšem taková slova fungují, i když jsou obrácena k tomu, kdo je pronáší.

Známá mi vyprávěla, jak jeden její příbuzný, věčný smolař, reaguje na jakoukoli novou zprávu, událost nebo situaci vždycky stejně: „To je neštěstí!“, případně „To je katastrofa“ nebo „Všechno špatně“. Jsou to jeho oblíbené sentence. V jeho životě jde všechno šejdrem, čemuž se ovšem není co divit. Sám sebe ustavičně staví do negativní pozice.



Jiná známá vyprávěla, jak pořád nemohla otěhotnět. S mužem se měli rádi, po dětech toužili, byli materiálně zajištění, ale děti ne a nepřicházely. Chodila bezvýsledně po doktorech. Říkali jí, že je zdravá. Manžel byl v pořádku. Šla k psychologovi. A při jednom ze sezení vyšlo najevo, že když studovala, opakovala si věčnou mantru: „Hlavně nesmím otěhotnět, abych si nezkazila život!“ Organismus zaprogramoval tuhle výzvu jako stálou „psychickou prevenci“. Když situaci pochopila, otěhotněla. Dnes má už velkou dceru.

Jak se zbavit negativních autosugescí? Především si je musíme uvědomit. Pochopit, že to, co jsme slýchali v dětství a co jsme přijali jako že se to samo sebou rozumí, byla jen a jen slova. Možná byla nutná v procesu dospívání, jako jistý stimul k růstu, k dozrávání.

Doba výchovy však dávno minula. Dnes jsme dospělí. Je čas zbavit se starých stereotypů. A začít si vytvářet nové.

Jak na to? Pokaždé, když vám v hlavě vyskočí nějaká taková stará hláška, nahraďte ji novou. Vyžeňte myšlenku, která se dávno přežila a nahraďte ji novou, užitečnou, naznačující takovou vlastnost či schopnost, jíž byste rádi dosáhli. 

Nedávno jsem viděla pořad o jedné altajské šamance. Je to moudrá žena s velkým smyslem pro humor. Mluvila vlastně o tom samém, o čem tu píšu. Když se redaktor, který s ní rozhovor natáčel, vyjádřil negativně o nějaké nadcházející události, přerušila ho. Nesmíme prý nikdy mluvit špatně o něčem, co přijde. O všem je třeba mluvit i smýšlet dobře, včetně sebe sama. Tak totiž slovům dodáváme dobrou sílu.

 Inna Kriksunová