Přes zdánlivou jednoduchost nesou v sobě příběhy známého argentinského pychoterapeuta, dramatika a spisovatele Jorge Bucaye (nar. 1949), zásadní moudrost. Přístupnou a poutavou formou se mu daří sdělit čtenáři pravdy, které mu pomohou porozumět sám sobě i ostatním.
Iluze
Byl jednou jeden tlustý a ošklivý rolník, který se zamiloval (co by ne?) do krásné, zlatovlasé princezny. Jednoho dne zlatovlasá princezna – bůh ví proč – tlustého a ošklivého rolníka políbila. A on se doslova jako zázrakem proměnil v urostlého a pohledného mládence (aspoň jí tak připadal). (Aspoň on se tak cítil.)
Smutek a zuřivost
V jednom začarovaném království, kam nikdy lidská noha nevstoupila, i když… možná právě naopak, kde lidi se stávají poutníky, aniž by o tom věděli…
Tak tedy v tom kouzelném království, kde neskutečné se stává skutečností, byl nádherný rybník.
Či snad přesněji laguna s křišťálově čistou vodou, v níž plavaly různobarevné rybky a střídaly se všechny možné odstíny zelené barvy.
Smutek se Zuřivostí přišli k té pohádkové vodní ploše, aby se společně vykoupali. Svlékli oblečení a nazí vstoupili do vody. Zuřivost, která jako obvykle měla naspěch (tak to s ní bývá vždycky), se rychle vykoupala a ještě rychleji vyšla z vody.
Zuřivost je ovšem slepá, nebo alespoň nevidí to, co se děje, docela přesně. Proto si ve spěchu navlékla šat, který ležel blíže.
Šat ovšem nepatřil jí, patřil Smutku.
Zahalena v oděv Smutku Zuřivost odešla.
V klidu a beze zmatků, jako ostatně vždy, Smutek dokončil koupel a beze spěchu, či přesněji řečeno, bez toho, že by si uvědomoval, že čas plyne, vystoupil pomalu a lenivě z laguny.
Na břehu ovšem zjistil, že jeho šaty tu nejsou.
Jak všichni vědí, ze všeho nejvíc si Smutek nepřeje vystavovat se na odiv. Oblékl si tedy ten šat, který na břehu ležel: oblek Zuřivosti.
Říká se, že od těch dob je často možné spatřit Zuřivost, slepou, krutou, rozlícenou a hroznou. Když se však podíváme pozorněji, můžeme zjistit, že Zuřivost, kterou vidíme, je jenom maska, pod níž se skrývá Smutek.
Poznání
Ráno vstanu. Vyjdu z domu. V asfaltu zeje odklopený kanál. Uvidím ho a spadnu do něj.
Druhý den vycházím z domu, zapomenu, že je tam ten odkrytý kanál a spadnu do něj znovu.
Třetího dne vycházím z domu a pokouším si vybavit, že v asfaltu je ta díra. Ale jak na to vzpomínám, padám tam znovu.
Čtvrtý den vycházím z domu a chci si připomenout, že v asfaltu je ta odklopená díra. Vzpomínám, ale díry si nevšimnu a spadnu do ní zas.
Pátého dne jdu z domu. Pamatuju si, že musím dávat pozor na otevřené víko a jdu s pohledem upřeným dolů. Vidím odklopené víko, ale přese všechno padám do díry.
Šestý den vycházím z domu. Vzpomínám si na víko a na asfalt a hledám ho pohledem, vidím otevřený otvor, chci ho přeskočit, ale znovu tam spadnu.
Sedmého dne vyjdu z domu. Vidím otevřený kanál, rozeběhnu se, špičkami se dotknu druhé strany té díry, ale skok byl krátký, opět tam sletím.
Osmý den vycházím z domu. Vidím kanál, rozbíhám se… a přeskočím ho! Jsem moc hrdý, že jsem tu překážku překonal, samou radostí poskakuju… a znovu padám do kanálu.
Devátého dne vyjdu z domu, rozběhnu se, přeskakuju kanál a jdu dál.
Desátého dne, právě dnes, jsem pochopil, že by bylo pohodlnější přejít na druhou stranu.
Dojemné příběhy o lásce
Co je skutečné bohatství? Příběh k zamyšlení.