Balzac prohlásil, že tím největším romanopiscem je náhoda. Našli jsme v širém světě internetu deset příběhů lidí, jejichž život se kardinálně změnil díky jednomu jedinému náhodnému činu.
Je mi třicet, jsem majitelem hospůdky. Do práce jezdím metrem. Jsem dost udělaný, zkrátka velký silný chlap. Jednou jsem vycházel z vagónu a všiml si holky s batohem, která se nedokázala vlastními silami protáhnout davem. Rozhodl jsem se jí pomoct – popadl jsem ji za kapuci a šel jsem vedle ní. Ráno koukám, hledá mě očima ve vagónu. A tak jsme spolu jezdili dva měsíce a já ji vždycky držel za kapucu a vyvedl ven.
Nechala mě poslouchat svojí muziku, chovala se mile a skromně. Sympaťačka prostě. Začal jsem litovat, že je jí nějakých patnáct let. Jednoho dne však vyšlo najevo, že nejezdí do školy, jak jsem si myslel, ale do práce! Dělala na sociální správě a bylo jí pětadvacet! Takže jsem dva měsíce vodil za kapucu ouřadu :). A byl by to pro mě fakt nejhorší propadák za těch třicet let, kdyby byla nesouhlasila jít se mnou na kafe.
Co jsem se dozvěděl. Když jsem chodil do čtvrté třídy, nosily se před letními prázdninami do školy učitelům kytky. Naši mi taky dali obrovskou a drahou kytici. Jenže naši učitelé nebyli dobří, byli to nespravedliví a zlí tvrďáci. Dal jsem tu kytku té, která si to opravdu zasloužila: uklízečce. V příštím školním roce už ale ve škole nebyla… A teď si představte, že za devět let na to mi jeden kámoš řekl, že to byla jeho sousedka! Odešla tenkrát ze školy a riskla otevřít si svůj podnik. A dařilo se jí. Inspiroval a odvahu jí prý dodal ten pugét ode mě. Pravila, že jsem jí dal naději…
Dvojí neoholený osud. Podařilo se mi zlomit si v koupelně nadvakrát nohu. Na chirurgii mě vezli v babiččině blůze, s jednou neoholenou nohou a samozřejmě nenamalovanou. Potkala jsem tam svůj osud. Mládence se zlomenou rukou a napůl oholenou bradou. Už jsme spolu pět let.
Jednou v noci mě vzbudilo, jak něco v hale spadlo. Byla to knížka. Spadla z poličky a otevřela se na stránce s nadpisem «Jak zhubnout». Tak to jsem se zamyslela.
Jednou jsem šla s kamarádkou do klubu, sedíme u baru, vtom přijde kluk a říká: «Pojeď se mnou, ukážu ti mývala». Už dřív mě kluci všelijak balili, ale mýval..? Bylo to tak hloupé, že jsem porušila zásady a jela. Přijeli jsme, on odemkl a – chodbou k němu běžel opravdický mýval! Už rok bydlíme spolu: ten mladík, já a mýval Haryk.
Jela jsem autobusem na zkoušku a najednou slyším vnitřní hlas: «Vystup na příští stanici, jdi do kavárny a udělej tam most». V životě se mi nic podobného nestalo, nejdřív jsem se lekla a pak jsem si řekla, že to je nějaká blbost. Jela jsem na zkoušku! Autobus zpomaloval a mě něco prostě vystrčilo ven. Dobře, řekl jsem si. Šla jsem do té kavárny a na kousku volného místa udělala most. Slyším, jak na mě volá nějaký mladík, honem jsem se sebrala a šla pryč. Připadala jsem si jako blázen. A ten kluk běžel pořád za mnou a volal! Dohnal mě a ptal se, proč jsem tam ten most dělala. Povídám po pravdě, že to zkrátka nevím. A on se najednou málem rozbrečel. Před měsícem se mu zabili rodiče a bratr v autě. Nedokázal se s tím vyrovnat a chtěl se zabít. Seděl v té kavárně a říkal si v duchu: «Pane bože, jestli jsi, dej mi nějaké znamení, co mám dělat». A vtom jsem přišla já.
Snil jsem o Berlíně a rok jsem usilovně šetřil na cestu. Poslední večer jsem šel kolem holičství a řekl si, že se nechám na tu cestu pořádně ostříhat. Byl tam mladý muž a navrhl, že mi udělá fakt dobrý účes, pokud se mu svěřím do rukou. Souhlasil jsem. Hrál si s tím hodinu a vyrobil mi na hlavě něco fakt stylového, co jsem si předtím netroufal chtít. Líbilo se mi to. Šel jsem si k tomu koupit stylové tričko. Cestou domů jsem šel kolem fitka a najednou mě napadlo, že bych si měl trochu vylepšit postavu, než vůbec někam pojedu. Půl roku jsem makal jako blázen. Asi tu změnu bylo znát, protože si mě konečně všimla jedna bezva holka. V práci mě povýšili a najednou jsem měl víc peněz. Koupil jsem si auto a s tou holkou jsme se sestěhovali k sobě. Klapalo nám to a začali jsme zvažovat i svatbu. A v práci mi nabídli – novou pozici v Berlíně.
Před pěti lety se mi na balkóně převrhla láhev z vodou a polila nějakou dívku, která šla dole. Včera jsem se dozvěděl, že před pěti lety šla moje žena (seznámili jsme se před třemi lety) na rande, na kterém ji její partner chtěl požádat o ruku. Jenomže nějaký cvok ji polil z balkónu vodou a ona nechtěla jít na rande celá mokrá. Ten její mládenec se urazil a nakonec se rozešli. Takže před pěti lety jsem své nynější ženě překazil svatbu! Jsem na sebe opravdu pyšný.
Na vysoké se mi strašně líbil jeden kluk. Pořád jsem o něm snila a představovala si, jak spolu chodíme a všechen čas trávíme spolu, jak spolu bydlíme a jsme šťastní. Došlo to tak daleko, že jsem si poněkud popletla snění s realitou. Po prázdninách, když jsem ho uviděla, jsem k němu přišla, políbila ho a pronesla: „Mě se tak stýskalo!“ Probral mě jeho ohromený výraz, uvědomila jsem si, jaká jsem husa, omluvila se a utíkala pryč. Dohnal mě, řekl, že sice neví, co to mělo znamenat, ale nemá nic proti pokračování…
Je mi pětatřicet. V práci dělám šéfa a v životě jsem byl za poustevníka. Nemám žádné kamarády, ale mám jeden neměnný zvyk: chodím do jedné hospody, kde si sednu až na úplný konec barpultu a dávám si guinesse.
Jednou jsem tam zase seděl a najednou mi někdo zezadu zakryl oči a laškovně pronesl: «Hádej, kdo to je?» Slečna, co to udělala, rychle poznala, že se spletla, omluvila se a šla na druhý konec sálu. Byla taková mladá a štíhlá a měla oči černé jako dva korálky. Připadala mi jiná než ostatní holky. Celý večer tam na někoho čekala, evidentně marně. Nedokázal jsem na nic myslet a pivo už mi nechutnalo. Jako blázen jsem vymýšlel, jak se s ní dát do řeči, ale nic mě nenapadalo. Pak zavírali, musel jsem jít. Když jsem vyšel, lilo. Ona stála pod takovou stříškou a klepala se zimou. Nabídl jsem se, že ji hodím domů. Celou cestu něco povídala a já blázen jsem si zapomněl říct o telefon. Když jsem za týden přišel do té své hospody, seděla na mém místě. Zakryl jsem jí zezadu rukama oči a řekl: «Hádej, kdo to je?» Začala se smát a řekla: «Bála jsem se, že snad už nikdy nepřijdeš!»
Znamení Osudu, která bychom neměli přehlížet
Důležité roky vašeho života