Míjela jsem otevřené dveře a na okamžik jsem se zastavila, abych zhasla světlo. Pohlédla jsem na člověka ležícího na posteli a pomyslela jsem si: „Mladý muž. To už není můj malý chlapeček, už je to mladý muž“.
Počkejte. Jenom chviličku. Musím si na to zvyknout. Potřebuju čas, abych se rozloučila.
Už jsem to udělala mockrát. Loučila jsem se s malým miminkem, které se mi málem celé vešlo do dlaní, s usměvavým malým chasníčkem, který ustavičně chodil převlečený za piráta a všude s sebou nosil své oblíbené hračky. Loučila jsem se se školákem s vášní pro výzkum, který každou chvíli někde zmizel a přiváděl mě do infarktových stavů. Milovala jsem každou etapu jeho dětství a svého mateřství. A pokaždé, když se přiblížila etapa další, truchlila jsem po těch uplynulých.
Docela nedávno jsem se modlila, aby ještě chvíli zůstal dítětem. Prostě jsem toužila, aby ten človíček byl ještě chvíli maličký. Ale on záhy zcela nevyhnutelně přešel do dalšího stádia. Vyrostl. A já jsem vyrostla spolu s ním, protože jsem neměla na výběr: člověk buď s dítětem roste nebo zůstane mimo jeho svět.
Nemůžu nemít radost z toho, jak bezvadným mladým mužem se stává. Totálně se mění. Každý týden je vyšší. A hlas má stále nižší. A ty změny v myšlení! Začali jsme jako rovný s rovným probírat politiku a on evidentně ví, o čem mluví. Roste, jde kupředu, objevuje svůj potenciál. Takový je život.
Asi už vždycky se mi bude stýskat po tom usměvavém klučíkovi a jeho bláznivých nápadech, po nekonečných hrách s autíčky. Myšlenkové loučení s každou etapou mi dovoluje nejenom si uvědomit svou ztrátu, ale také to, co dostávám náhradou. Můj chlapec roste a je to báječná podívaná. Čeká nás ještě spousta dobrodružství.
Mám štěstí, že mě ještě pořád pokládá za pohodovou matku, alespoň se tak tváří. Zatím stále ještě stojí o čas strávený se mnou, i když samozřejmě je pořád častěji s kamarády. Zatím nikdy nevynechá pusu na rozloučenou a nebojí se mi říct „mám tě rád“. Dokonce i když u toho je někdo jiný. Můj názor ho stále ještě zajímá, i když už formuje i svůj vlastní.
A občas mě ještě bere při přecházení za ruku. I když nevím, zda kvůli bezpečnosti mojí či své vlastní. Ať je to jak chce, držím se ho.
Dopis miminka budoucí mamince
Devět pravidel pro maminky malých kluků