8 etap lidského života


Psycholog Erik Erikson (1902-1994) se narodil a působil v Německu, později ve Vídni. Pro svůj židovský původ byl po nástupu nacistů k moci v roce 1933 nucen emigrovat do Spojených států, kde strávil zbytek svého plodného života. Pokračoval a rozvíjel Freudovo dílo tzv. neofreudismem. Především pak je autorem modelu psychosexuálního rozvoje člověka od narození až do smrti. Lidský vývoj v něm rozdělil do osmi jednotlivých fází. V každé z nich se člověk potýká s krizí, s psychologickým rozporem, z nějž vzejde obohacen o získanou ctnost.

1. Narození – 1 rok

V tomto nejranějším období se vytváří základní lidská důvěra nebo nedůvěra ke světu. Jestliže v prvním roce matka a nejbližší okolí poskytují dítěti dostatek lásky a péče, pozornosti a něhy, rodí se v něm důvěra ve svět a jiné lidi. V opačném případě vzniká bázlivost a podezřívavost, které budou jeho stálými průvodci ve všech dalších vývojových etapách.

V dospělém věku pak člověk důvěřuje nebo nedůvěřuje lidem stejně, jako kdysi důvěřoval nebo nedůvěřoval matce a úměrně tomu reagoval na její zmizení ze svého zorného pole s jistotou (nejistotou), že se znovu objeví, aby se o něj postarala.
Díky matčině péči tedy dítě získává nebo nezískává základní životní pocit důvěry. Ctností, které v tomto období nabude, je naděje.

Poznamenejme, že otázku důvěry a nedůvěry mohou ovlivnit všechna další vývojová stádia. Pokud se například rodiče rozvádějí a dítě je svědkem scén a vzájemných obvinění, jeho důvěru to může závažným způsobem narušit.

2. 1 – 3 roky

Motorické a psychické potřeby dítěte se rozvíjejí a spolu s nimi jeho samostatnost. Učí se chodit, poznává své bezprostřední okolí a snaží se všechno dělat samo. Jestliže mu rodiče tuto možnost poskytují a postupně mu dávají větší a větší svobodu, posilují v něm jistotu, že ovládá své svaly, své pohnutky, samo sebe i prostředí, v němž se pohybuje. Rodí se jeho samostatnost. Bohužel však mnozí dospělí nemají dost trpělivosti a spěchají za dítě udělat, co by mohlo a dokázalo udělat samo. V důsledku takového přístupu se pak objevuje ostych a nerozhodnost, což se v jeho dalším životě projeví negativně.

Psychický rozpor tu Erikson spatřuje mezi pocity nezávislosti a studu a požadavky okolí. Ctností, která se v tomto období má rozvíjet, je vůle.

Další etapy rozvoje osobnosti mohou vzájemný poměr mezi samostatností a nezávislostí na jedné a ostýchavostí a nejistotou na druhé straně ovlivňovat.

3. 3 – 6 let

V tomto věku dítě dokáže mnohé vykonat samostatně, projevuje aktivitu a podnikavost a začíná komunikovat s velkým okruhem lidí. Pokud rodiče podporují jeho aktivitu, pokud odpovídají na nekonečná „proč“, nebrání dětským fantaziím a vytváření vymyšlených světů při hře, upevňují dětskou podnikavost.

Pokud však reagují věčným napomínáním, přerušují nebo ignorují dětské otázky, zakazují hlučné hry, fantazie a výmysly, podněcují vznik pocitu viny, osamocení a méněcennosti.

Tyto děti se později nedokážou obhájit, nechávají se vést a jsou závislé na jiných. Budou projevovat nedostatek rozhodnosti a cílevědomosti.

Konflikt tu vzniká mezi vlastní iniciativou a pocity viny; vyvíjí se svědomí.

Pocit viny může podle Eriksona později nabýt patologických forem včetně celkové pasivity, impotence, frigidity a psychopatického jednání.

4. 6 – 12 let

V tomto období se člověk začíná systematicky vzdělávat, učit se, zkouší něco konstruovat, stavět, vyrábět rukama a nechává se unášet představami o různých budoucích povoláních.

Principiální důležitost má v tomto období společenské uznání. Pokud je dítě chváleno za aktivitu a tvorbu, stimuluje to jeho pracovitost a rozvoj schopností. Pokud to však dospělí – rodiče i učitelé – nedělají, podporují tím možný vývoj pocitů méněcennosti. Vlastní vnímání dětské identity v tomto období lze vyjádřit takto: „Já jsem to, čemu jsem se naučil“.

Erikson konstatuje konflikt mezi snaživostí a pocitem méněcennosti. Ctností, jíž je dosaženo, je způsobilost (kompetence).

5. 12 – 19 let

Stádium proměn: mění se fyziologie, projevuje se přání vidět svět po svém, potřeba vlastní životní filosofie. Dospívající si klade otázky «Kdo jsem?» a «Kým chci být?».

V tomto věku se dospívající jedinec pokouší vytvořit si jednotný a pokud možno nerozporný obraz sebe sama. Pokud se mu to zdaří, krize je zažehnána. V opačném případě se nevyzná sám v sobě, dostavuje se pocit neukotvenosti, neurčitosti vlastní role mezi lidmi. Erikson nahlíží věk dospívání jako věk hledání vlastní identity v konfliktu s touto neurčitostí. Pokládal toto období za klíčové při formování psychologické i sociální úspěšnosti a za ctnost jíž má dosáhnout označil věrnost.

     

6. 20 – 25 let

Tento věk časné dospělosti je podle Erika Eriksona bránou do dospělého života. Člověk získává profesi, setkává se s různými lidmi, někdy i vstupuje do manželství.

Kladnou stránkou tohoto stádia je intimita v nejširším smyslu tohoto slova – blízkost, důvěrnost, schopnost postarat se o jiného, vážit si ho a milovat a nebát se přitom ztráty sebe sama.

Mladý člověk je připraven splynout s druhou osobou, objevuje hranice intimity. Získanou kladnou ctností je láska.

Jako záporná krajnost hrozí samota (izolace) – nemá s kým svůj život sdílet, nemá o koho se starat.

Úspěch či neúspěch tohoto stádia závisí na tom, nakolik úspěšně jedinec prošel předchozími vývojovými etapami.

7. 26 – 64 let

Tímto velkým časovým rozpětím vymezuje Erikson dospělost, přičemž určil krajnosti, k nimž každý v té či oné míře inklinuje: obecnou lidskost (produktivitu) a sebezahleděnost (netečnost). V prvním případě se člověk cítí být součástí lidstva. Volí si takovou práci, takový způsob seberealizace, který mu umožní pomáhat společnosti, lidem, jejich budoucnosti.

Ve druhém případě se soustřeďuje sám na sebe, na uspokojení vlastních potřeb a vlastního pohodlí. Zdálo by se, že v epoše globálního konzumu se právě to stane normou. Jestliže si však člověk zvolí tuto možnost, často propadá pocitu nesmyslnosti života.

Erikson konstatuje, že v dospělém věku se touha tvořit ocitá v konfliktu s pocitem osobní stagnace. Ctností je schopnost pečovat o někoho nebo něco.

8. 65 let – smrt

V pětašedesáti přichází podle Eriksona stáří. Čas hodnocení výsledků, čas úvah, analýzy úspěchů a nezdarů. Člověk tak může dospět k závěru, že život se mu vydařil a je s ním celkově spokojený. Toto vědomí mu přináší pocit celistvého ega.

Avšak „revize“ vlastní životní cesty může také vést k zoufalství a beznaději z vědomí, že nevyužil všechny možnosti, udělal množství nenapravitelných chyb a jeho život neměl žádný smysl. Právě v takovém případě, jak zdůrazňuje Erik Erikson, se lidé nejvíc děsí neodvratné smrti.

Pocit vyrovnanosti vyvolaný přijetím vlastního života se ocitá v konfliktu s pocitem zoufalství a strachu ze smrti. Nikdy však není pozdě životu nějaký smysl dodat, vykonat něco prospěšného a potřebného. Ctností stáří je moudrost.

=========
8 příznaků nutnosti pohnout se dál
Jak začít život z čistého listu. Rady Paola Coelha.

Více pro dobrou náladu: