6 poznávacích znamení hlupáka

«Hlupáku, najdu tě, tváříš se nadutě, když lezeš na kutě, když ráno vstáváš…» Kdo by neznal písničku ze známé pohádky. Má nejen vtipná, ale také výstižná slova.

Hloupost se podobá nakažlivé nemoci, měli bychom tedy při výběru lidí, které máme ve své blízkosti, být co nejopatrnější. Jenže jak má člověk poznat, komu by se měl raději vyhnout? A je to opravdu třeba?

O poznávacích znameních hlouposti a o tom, jak nám může bránit v radosti ze života.

Co o tom říká psychologie? Někteří psychologové pokládají hloupost za dočasný stav duše, za něco podobného miminčí nezralosti. Navíc se sotva se pletou, když předpokládají, že kvůli vlastní hlouposti se mnoha lidem nežije tak snadno a vesele, jak by si přáli. A o jejich blízkých snad ani raději nemluvme.

Pojďme si však říci něco o tom, jak konkrétně se může hloupost projevovat a jak dokáže bránit v životní radosti nejenom těm, kdo mají s podobným člověkem co do činění, ale i jemu samotnému.

1. HLUPÁK MLUVÍ JENOM O SOBĚ

Jakýkoli kontakt předpokládá dialog. Skutečně dospělý člověk obvykle chápe, že je to způsob výměny informací. Výměny, nikoli šíření. Stává se samozřejmě, že se někdo potřebuje vymluvit, když se mu něco mimořádného přihodí – to může potkat každého. Pokud se však jedná o patologické sólo, kdy spolubesedník nemá šanci přerušit monolog tohoto druhého jedním jediným slovem, natož pak vůbec něco skutečně říci, je jasné, že má co do činění s hlupákem.

Přičemž nějaké řeči o narcistní osobnosti tu nemají co dělat. Všechno, co má v tomto případě význam, je skutečnost, že dotyčný nechápe, že umění naslouchat je důležitým zdrojem v procesu získávání životních zkušeností. Nehledě na to, že tato schopnost má velikou důležitost a je vysoce ceněna ve vztazích mezi přáteli.

Je-li však naslouchání souzeno pouze nám, proč bychom nemohli alespoň poslouchat někoho zajímavějšího a chytřejšího? Šikovných lektorů je dnes přece spousta.

2. PRÁZDNÝ SOUDEK NEJVÍC DUNÍ

Lidé neobdaření duchem často intenzitou projevu nahrazují jeho plytkost a skutečnost, že nemá hlavu ani patu.

Představme si třeba tuto situaci. Restaurant, nepřímé osvětlení, lidé si povídají, někdo pracuje s notebookem, další tu mají romantickou schůzku. Místy se občas krátce ozve něco hlasitěji – lidé se zasmáli, vítají nějaké známé…

A náhle se v prostředí tohoto útulného, přitlumeného hluku začne ozývat vtíravý hlas jakési madam, sdělující spolubesedníkovi podrobnosti svého osobního života. Žádná z osob přítomných v sále nemůže zůstat stranou. Nikdo to nechce poslouchat, je to řeč unylá, povrchní a nezajímavá… ovšem vybavená decibely pronikajícími vše.

Jenomže lidský mozek je už tak nastaven. Jsme nuceni věnovat pozornost ostrým a pronikavým zvukům, konec konců na tom někdy může záviset náš život. A tak je celá ta restaurace zasvěcena do číchsi rozvodových peripetií

Osamělým šťastlivcům s notebooky to vyšlo – mají sluchátka, a tak s kosými pohledy na narušitelku dosud panujícího poklidu hbitě rozmotávají kabýlky. Dvojice vyrušená v romantickém rozhovoru rychle platí a prchá… pro ni všechno teprve začíná a cizí rozvody jsou tedy tématem zcela nevhodným.

Madam si objednala další víno a přidala na hlasitosti. S její hloupostí se teď mohou seznámit i hosté, kteří sedí na venkovní terase… Člověku se bezděky vybavují některé zásady etikety. Nejsou snad konec konců také ony – stejně jako návod k použití nějakého eletrospotřebiče – částečně i ochranou před hlupáky?

3. HLUPÁK IGNORUJE SPOLUBESEDNÍKA

Zajímá ho to? Není už unaven? Možná by už potřeboval odejít, ale jaksi nemůže ulovit pauzičku, do které by to stihl sdělit? Na jediné nadechnutí zaplní hlupák veškerý prostor. Zvláště náročné bývají podobné situace pro lidi delikátní, kteří se nechtějí nikoho dotknout či nevhodně promluvit.

Absence potřeby odezvy neboli tzv. zpětné vazby je výmluvným dokladem infantilního přesvědčení o svojí pravdě. Tito lidé se podobají dětem ještě nevybaveným schopností empatie, které nedokáží pochopit, že maminka už je moc unavená, než aby je táhla na sáňkách patnáctý kilometr. Na jedné straně jako by říkali: «Když se ti něco nelíbí, tak to řekni». A na druhé: «Jen si zkus něco říct!»

4. HLUPÁK MÁ ZE VŠEHO STRACH

Tam já nepůjdu, tam bych musel tohle a tohle… Tady nebudu, tady je to a to… Ustavičné hledání bezpečné zóny a pohodlíčka však brání evoluci. Jakákoli skutečně živá mysl je ovšem evoluce lačná a nachází si způsob, jak se s vlastními strachy popasovat samostatně, nebo se na někoho obrátí se žádostí o pomoc.

Dovolit vlastním obavám, aby nám dirigovaly život, je hloupé. A má to i druhou možnou stránku – když se dotyčný pustí do boje, aniž by uvážil rizika a přiměřenost svých vlastních sil. Kolik jen hloupostí už bylo napácháno na základě takové pochybné odvahy! Přece však jsou tito «bezhlaví jezdci» typy o něco přijatelnějšími, než ty všeho se obávající, pasivní a věčně ustrašené.

Když se člověk dopuští nějakého jednání, získává zkušenost. Třeba i v negativním módu, ale získá jistou moudrost. Jakou zkušenost a moudrost však může získat člověk, který dřepí ve svých čtyřech stěnách a vrcholem jeho odvahy je znuděné experimentování při volbě televizních kanálů?


5. HLUPÁK O SVÝCH PRAVDÁCH NEPOCHYBUJE

Tohle je nejspíš naprostý vrchol hlouposti. Stačí se podívat na kteroukoli oblast vědy. Jak se měnily vědecké pohledy a názory v průběhu času. Něco bylo pokládáno za jisté a nezpochybnitelné a stačil jeden jediný objev, celý dosavadní systém poznání se obrátil vzhůru nohama a včerejší jistoty se změnily v navždy opuštěné omyly.

Navíc rigidní myšlení, kdy člověk nedokáže projevit myšlenkovou pružnost a vzít v úvahu nová fakta, stimuluje cestu k Alzheimrovi. Alespoň o tom hovoří poslední výzkumy. No – kdoví, zda nebudou přehodnoceny na základě nějakého nového poznatku…

6. SVĚT HLOUPÉHO ČLOVĚKA JE ČERNOBÍLÝ

Kategorická tvrzení umocňovaná paličatostí jsou dalším typickým příznakem hlouposti. Neuznávání půltónů a odstínů, zvláštností kontextů a situací, to člověku chytrému zkrátka není vlastní.

…Tento text je rovněž příkladem takového dělení na černé a bílé. Dělit lidi na ty chytré a na hlupáky, to je skutečně velice hloupé. Každý z nás má svůj příběh a svoje zkušenosti, které možná vedly právě k tomu, že v této životní etapě mluvíme jen o sobě, nenasloucháme spolubesedníkovi anebo toneme v ustavičných obavách.

Každý z nás se někdy může chovat hloupě, proto to nejlepší, co můžeme udělat, je zaměřit se na svůj vnitřní život a okolnímu světu projevovat co největší vstřícnost a dobrosrdečnost.

=========
Jak se zbavit negativity během pouhých 3 minut
15 příznaků, že jste využíváni