Děti pro nás přestaly být hodnotou?

deti-hodnota

Jsme mistry iluzí. Sami se jim oddáváme a navíc se snažíme přesvědčit o nich okolí. Téměř každý, kdo má děti, mluví občas o tom, jak moc pro něj znamenají. Jak důležité pro něj jsou. A že tou nejvyšší hodnotou je rodina. To zní opravdu hezky. Jen moc nechápu, když jsou děti pro každého takový poklad, proč jich je tak málo…

A proč vlastně děti ani nejsou nijak zvlášť šťastné, stejně jako rodiče, kteří tak mluví? Proč když jsou pro nás tak moc důležité, trávíme s dětmi co nejmíň času a snažíme se je co nejdřív strčit do školky nebo k babičce?

S jednou kamarádkou jsme podnikly takový pokus. Má dvě děti. Také mluví občas o tom, že jsou tím nejdůležitějším v jejím životě. A fakticky je opravdu miluje. Rozhodly jsme se spočítat, kolik času skutečně stráví s nimi a co dělá v čase zbývajícím. Celý den poctivě zapisovala, hlídala si, aby se chovala jako obvykle, aby nic neošidila.

Výsledky ukázaly, že osm až devět hodin z každého dne jí pohltí zaměstnání. Další skoro dvě hodiny cesta do práce a zpět. Ráno většinou utíká, dokud děti ještě spí. Maximálně jim stihne dát pusu. Když se večer vrací, zbývá hodina do doby, než jdou děti spát. A co v tu dobu dělá? Uklízí a vaří na zítra. Snad ještě krátce mrkne do školního sešitu toho staršího.

V souhrnu tedy dětem z celého dne věnuje desetiminutovou pohádku před spaním. To je všechno. Plus ranní pusa, plus tři čtyři telefonáty během dne.

Aby to bylo opravdu poctivé, chtěly jsme spočítat i víkend. Ovšem ukázalo se, že každý víkend jsou děti u babičky. Jejich maminka zatím doma uklízí a pere, potom chodí po nákupech, schází se s kamarádkami a někdy dokonce stihne pobýt i s manželem. No a s dětmi těch obvyklých deset minut před spaním.

«Ale vždyť chodím do práce kvůli nim!» — říká mi málem s pláčem, ačkoli ji nijak neobviňuji.

«Tak za prvé, máš taky manžela, vzpomínáš si? A za druhé, copak opravdu právě tohle tvoje děti potřebují? Ty ses jich snad na to ptala?» — ptám se velmi opatrně.

«No, pravda je, že nedávno ten mladší namaloval ve školce obrázek. Pojmenoval ho „Až maminka nebude chodit do práce“. Namaloval nás tam všechny, jak jsme někde v parku…» — dál nebylo třeba nic vysvětlovat, všechno pochopila sama.

Nějak se ukazuje, že děti sice jsou pro nás vůbec tím nejdůležitějším, ale pozornosti a času jim věnujeme nejmíň ze všech… Možná tedy sami sobě lžeme ? Víme, že by bylo správné, kdyby se staly tím nejdůležitějším ze všeho. Ve skutečnosti však vlastní uspokojení a kariéra jsou pro nás mnohem důležitější, než jejich pohled nebo hry.

Problém není v tom, že bychom je neměli rádi. Vlastně jde o to, že čas, který strávíme s dětmi, nepokládáme za něco důležitého. Za důležité pokládáme spíše praktické, materiální věci, které pro ně děláme – platíme školy, kroužky, tábory, dovolené, sportovní výbavu, hračky. Ale je opravdu tohle všechno tak moc důležité? Je to to nejdůležitější?

Nevíme, co máme dělat, když jsme s dětmi, jak se s nimi bavit – a když to víme, zdá se nám taková činnost neužitečná. Co je užitečného na tom, že budu čtyřicekrát nemocná a dítě bude čtyřicetkrát doktorem? Co je užitečného na tom, že budu vozit sem a tam autíčko? Stokrát za den skládat tentýž puzzle nebo stavět dům?

Ustavičně máme málo času, pořád se nám ho na něco nedostává. Věčně nemáme na děti ani pomyšlení. Minimálně tedy na hraní si s nimi. Žádáme je, aby počkaly. Vždyť když jejich záležitosti, jejich hry, jsou pro nás tím méně důležitým, je zřejmé, že mohou počkat. Počkej, počkej, potom, teď mám práci, jen dopíšu tenhle chytrý článek, jen vyřídím tenhle důležitý telefon, pak tě hned budu učit číst a psát, pak z tebe udělám člověka… a dítě zatím roste. A jednou, až všechno doděláme a budeme mít čas si s ním popovídat a pohrát, bude vdané nebo ženaté.

Nemáme nazbyt pozornost, kterou bychom věnovali dítěti. Dokonce i pohromadě s ním budeme v myšlenkách někde v práci nebo u počítače. Jsme schopni být s ním a zároveň posílat esemesky nebo brouzdat po sociálních sítích. I když jsme vedle něj, ve skutečnosti s ním nejsme. Nejsme, protože naše pozornost s ním není. A potřebuje snad dítě tělo svého rodiče, který je  v myšlenkách daleko odsud, pohroužen ve kdoví jaké úvahy, ze kterých kdoví kdy procitne?

Věčně nám na děti nezbývají síly. Protože je vyplýtváme na kdeco a na kdekoho – na kariéru a šéfa, kolegy, na roční uzávěrku, kamarádky a nákupy, na televizi. Takže, dítě drahé, ty musíš počkat. Ostatní čekat nemůžou, ale ty počkej. Se svými silami zacházíme bez uvážení, nezastavíme se, přetěžujeme vlastní zdroje. Často cítíme únavu hned po probuzení. Ani během noci jsme se jí nedokázali zbavit. Přitom by to bylo tak prosté: dítě spí, spi taky. Místo toho vysedáváme u Facebooku – je to pro nás důležitější než spánek, naše zdraví a naše děti.

Napravo nalevo se rozdáváme nepotřebným, dočasným a nedůležitým vztahům, lidem, událostem. A děti zatím rostou. Jednoho dne se vzpamatujeme, rozpřáhneme náruč, ale už nebudeme mít koho obejmout. Bude pozdě, už budou mít vlastní život. A stejně jako my jsme neměli kdy, nebudou teď mít kdy ony. Nebudou mít kdy a nebudou mít proč. Teď zas čekej ty, maminko. Tak dlouho, jako čekalo tvoje dítě. Jednoho dne možná tě bude chtít obejmout. A ty tu třeba ani už nebudeš …

Ze všeho vyplývá, že děti ve skutečnosti nepatří do naší stupnice hodnot. Jsou až někde vzadu, na posledním místě, za vším tím hodně důležitým – kariérou, nadřízeným, počítačem, autem, dovolenou, nákupy, hypotékou, pracovním obědem… Za čímkoli. Říkává se: „Jestli věříš, že Bůh je, proč žiješ, jako by nebyl?“ Stejně tak bychom mohli říci: „Jsou-li pro vás děti tak důležité, proč žijete, jako by vám byly lhostejné?“

Nevidíme prostě ve svých dětech smysl a hodnotu. Mluvíme o tom, dokonce velmi mnoho, ale chováme se jinak. Smutné.

Sem tam se přece jen objevují maminky, které přemýšlejí nad tím, co skutečně dávají svým dětem. Čtou knihy, myslí na budoucnost dětí i svou vlastní, učí se s dětmi, tráví s nimi spoustu času. Také otcové víc začínají chápat skutečnou hodnotu rodičovství – i na ulicích vídáme víc tatínků, kteří si s dětmi hrají. Všechno není ztraceno. Máme ještě dost možností opravit svou pokřivenou stupnici hodnot.

Dnes už si uvědomuji, kolik let jsem byla matkou jaksi podvědomě. Snažím se teď vychutnat si se svými dětmi doslova každou minutu. Spolu s dětmi, s jejich princeznami a oblíbenými autíčky vaříme těstoviny a pak v nich dlouho kutáme a hledáme každý ty své. Někdo jí jenom zelené, někdo zase jenom domečky, další kytičky. Díváme se spolu na kreslené seriály. Aspoň si tak můžu s dětmi popovídat, co tam je to dobré a co zlé. Čteme spolu, kreslíme si, sportujeme i vaříme. Všechno děláme spolu. Všichni pohromadě. Jsem vděčná za každou minutu. Snažím se naplnit až po okraj štěstím z jejich přítomnosti.

Z těchto chvil získávám energie mnohem více, než kdybych šla třeba na masáž. Mnohem víc si odpočinu. Jsem s dětmi mnohem víc v pohodě. Moc a moc je miluju. Každý den mi dávají šanci změnit své srdce k lepšímu a radovat se z přítomné chvíle.

Zkuste dnes všeho nechat, jakmile k vám dítě přiběhne. Zkuste všechny své super důležité záležitosti nechat pro dnešek nedokončené. Dejte mu najevo, že právě ono je pro vás tím nejdůležitějším na celém světě.

Zkuste na jeho oslovení reagovat ihned, bez „počkej“ a „teď nemůžu“. Zkuste dát takový dárek sami sobě i svému dítěti. Nebudete litovat.

Olga Valjajevá

=========
Až se mi jednou narodí syn… K zamyšlení.
7 vět, které je třeba říkat svým dětem
Nežijte jen pro děti! (K zamyšlení)

Více pro dobrou náladu: