Člověku se občas zdá, že se na něj sesypal celý pytel problémů, jeden se vrší na druhý, ještě ke všemu na něj něco leze, venku počasí pod psa, pohádáme se s partnerem… a nakonec to vzdáme a s nosem plným rýmy radši zalezeme do peřin a v rámci léčby čteme romantický příběh z dávné doby. Rýma nerýma se dokážeme zasnít a zatoužit po tom, být onou dámou v krásné toaletě, vějíř v ruce… aspoň na chvíli. Kavalíři by nám klečeli u nohou, služebnictvo by kolem nás kmitalo, jó, to byly časy!
Někdy ovšem konstatování o lepším životě v dřívějších dobách zaslechneme i ve vážnějším tónu, ať už je vyvolá cokoli. Často jsou to hlubokomyslné úvahy o prostším a „přirozenějším“ životě bez ustavičné hygieny a zdravotnického vměšování. „Lidi na venkově byli silní, ženská porodila na poli a rovnou dál dělala“, „Lidi byli zdravější, teď je to samá rakovina“, „Tenkrát prostě uměli žít!“ a jiné perly.
No ano, dřív rakovina nebyla. Neuměli ji diagnostikovat. Člověk zkrátka umřel. A ženská na poli rovnou „dál dělala“, když rovnou neumřela. Pak ovšem ještě měla dobrou naději na horečku omladnic…vlastně otravu krve. Vlastně nehygienu. A to se netýkalo jen těch, které rodily na poli, ale všech!
Život byl opravdu přirozenější, zásahy v podobě očkování neexistovaly, to je fakt. Takže ani alergické reakce na očkování nebyly, to dá rozum. Děti prostě umíraly na záškrt a hotovo. Nebo na spalničky. Nebo na spálu. Jakápak alergie!
Po objevení Ameriky vymřela půlka Evropy na syfilis a půlka Indiánů na chřipku. Za Jindřicha VIII., toho s šesti manželkami, vymřela na chřipku půlka Londýna.
Kdo sní o nádherných róbách a plesech, tomu vřele doporučuju přečíst si paměti Kateřiny II. Té vzdělané ruské carevny, co si dopisovala s Voltairem a říkali jí Veliká. Počtete si o neštovicích, ženských problémech a utrpení, o nekonečném pachtění všedního denního života v domácnosti a stížnosti na něj … a to vše na úrovni té vůbec nejvyšší šlechty! Tedy lidí, kteří disponovali všemi „nej“ tehdejší civilizace. Četba vám ujasní, že teď žijete mnohem přepychověji než celá carevna.
Chlapi sloužili na vojně jednadvacet, později dvanáct, sedm let… chytali je jako králíky a nikdo se jich na nic neptal. Na staré rodiče, na mladou rodinu, opuštěné políčko… To „seno-sláma, seno-sláma“ ze slavné pohádky není vymyšleno, to byla realita. Včetně kaprála.
Moje prababička a první žena mého dědečka zemřely při porodu. Jejich děti kosily infekce, které nám připadají jako strašidla z pohádky. A to prosím bylo 20. století!
S výstavbou moderní kanalizační sítě se například v Praze začalo na konci 19. století. Čistírna kanalizačních vod v Bubenči funguje teprve od roku 1906.
Když se mě osobně někdo zeptá, v jaké době bych chtěla žít, odpovídám vždycky: teď a tady. Romantika Angelik a Dumasových hrdinek mě opravdu neláká. Nelákají mě pozlacená drbátka proti blechám skrytým mezi krajkami, ani sluhové se smetáčky na vši padající z paruk. Po „prostém a zdravém“ životě na venkově rovněž netoužím.
Chci žít tady a teď. Vyhovují mi čisté džínsy a tenisky, vážím si pravidelné hygieny, dostatku pitné vody a lékařské péče, antikoncepce i možností práce a vzdělání.
Takže – ano, někdy nám všechno leze na nervy a nadáváme – a často určitě oprávněně – na všechny možné nešvary. Nepleťme si ale neduhy společenských vztahů a poměrů ve státě s civilizačními vymoženostmi. A buďme velmi vděční těm, kteří žili před námi. Važme si jich, že přežili a každý z nich svým malým či větším dílem přispěl k tomu, jak v tomto ohledu žijeme dnes. Nepropadejme občas velmi módnímu opovrhování tím, čemu se říká výdobytky civilizace. A také si nemysleme, že jsou samozřejmostí. Stačilo by docela málo a byli bychom nuceni čelit situacím, které před sto lety byly běžné, ale pro nás by představovaly boj o přežití.
Podle článku Adriany Imž
7 dní sebelásky - Online Kurz Zdarma >>>Syndrom odkládaného života
27 myšlenek Sigmunda Freuda o nás samých
