«Trol», který je vždycky s vámi. Jak se naučit mít rád sám sebe?

Neláska nebo nedostatek lásky k sobě se vyznačují odsuzujícím vztahem k sobě samému, vyčerpávajícím dialogem s nemilosrdným vnitřním dozorcem, který nevynechá jedinou možnost k posměškům, utvrzování v pocitu neschopnosti a ponižování.

Připomínky vnitřního kritika se netýkají chování člověka v nějaké konkrétní situaci, ani jeho osobních projevů. Tomuto vnitřními „trolovi“ se nezamlouvá osobnost člověka jako celek. Při sebemenším nezdaru škodolibě konstatuje: „Jsi k ničemu, nic se nikdy nenaučíš, na všechno jsi levý a hlavu máš úplně prázdnou“.

Bolestně zámý hlas z dětství

Kořeny nelásky k sobě tkví v dětství. Chladní, narcistní rodiče, kteří mají k dítěti negativní připomínky bezmála od té chvíle, co se narodilo a nikdy nejsou úplně spokojeni, programují dítě takto: „Nebuď takový, jaký jsi, buď takový, jak chci já! Buď dokonalý!“

Důvěřivý malý človíček dochází k závěru, že rodičovskou lásku si musí zasloužit, a to tím, že bude takový, jak rodiče chtějí. Nastupuje cestu popírání sebe sama, ignorování svých skutečných potřeb, přání a náklonností. Pokorně se podřizuje dospělým, kteří „přece vědí líp“, jaký má být, koho má mít rád, s kým smí kamarádit.

Dítě přivykne, že jeho hodnota je měřena výhradně jeho úspěchy. Dostane jedničku, je to v pořádku, dostane pětku, je tupec a navíc úplně k ničemu. Jak jde čas, vypěstuje si takového krutého a necitelného „vnitřního rodiče“ samo v sobě.

Láska k sobě

Co je to láska k sobě? Hluboká jistota, že jsem dobrý člověk, že si zasloužím lásku a úctu apriori, jenom proto, že jsem se narodil. Žádné životní okolnosti a kolize mě nemohou této jistoty zbavit. Jsem k sobě vnímavý, ohleduplný, starostlivý a shovívavý. V každé situaci.

Člověk, který se má rád, nebude nikdy pracovat do úpadu. Dopřeje si oddech, aby obnovil síly. Neodpírá si malé radosti. Nenutí se do kontaktů s nepříjemnými lidmi. Nebude pracovat pod vedením hrubého, vulgárního a neuznalého šéfa, nezůstane ve vztahu s emocionálně nebo fyzicky násilným partnerem.

Jeho životní pozice je vyrovnaná, uvážlivá a realistická. Myslí na sebe i své blízké, na práci i odpočinek. Neklade si otázky ohledně lásky či nelásky okolí k sobě. Netouží se „zalíbit“. Nepropadá panice, dopustí-li se chyby.

Prizma nelásky k sobě

Není těžké poznat člověka, kterému se v dětství nedostávalo lásky. Často a rádi si tito lidé osvojují pozici „přísného soudce“. Tepají nelítostně nejen sebe, ale také druhé. Tvrdě odsoudí i za sebemenší chybu, lidi soudí zásadně podle jejich úspěchů, přičemž se orientují na jeho vnější příznaky.

Jinou krajností je zaujetí stanoviska „Nejsem v normě, v normě jsou ti druzí“. Jakákoli komunikace představuje pro takového člověka těžký problém, bývá uzavřený a odmítavý. Nedokáže navázat partnerský vztah, protože jeho „trol“ mu ustavičně připomíná, že „Takový ubožák jako ty nemůže vzbudit opravdovou lásku“. Často se lidé s deficitem něžnosti stávají obětmi vztahů s osobami zatíženými alkoholismem nebo jinou závislostí.

Prizma lásky k sobě

Láska k sobě samému člověku pomáhá navazovat s okolím vztahy harmonické, naplněné láskou, respektem a přijetím. Pokud narazí na odmítnutí, vnímá ho klidně, i když ho to může zabolet. Chápe, že to není konec světa, že odmítnutí neznamená, že je špatný a k ničemu. Najde jinou lásku, nebo si ona najde jeho.

Jak si „vypěstovat“ lásku k sobě

Můžeme začít tímto cvičením: Představte si, že jste malé dítě, kterému se něco nepovedlo. Má veliký strach, že mu budou nadávat, že bude přísně potrestáno, zakrývá si obličej rukama a pláče, třese se strachy. Utěšte je, přitiskněte je k sobě a pohlaďte, domluvte mu laskavými slovy, zbavte je strachu. Můžete říci: „Neboj se, to není nic zlého. Stejně jsi ta/ten nejhodnější a nejmilejší na celém světě! Příště se ti to povede. A když ne, nic se nestane. Stejně tě budu mít vždycky rád/ráda!“ Utěšte dítě tak, jak jste to toužili slyšet v dětství, ale bohužel se vám toho nedostalo.

Jak se skamarádit s konstruktivním kritikem

Velkým úspěchem na cestě lásky k sobě samému je dosažení schopnosti ignorovat zlobný hlas vnitřního „trola“. Přes jeho žlučovité bublání zaslechnout klidná, povzbudivá doporučení svého vnitřního konstruktivního kritika. Ten ví, že chyba není žádná katastrofa. Nemá potřebu nás ponižovat a zostudit, v těžké chvíli nás podrží a napovídá, jak nejlépe ven z obtížné situace.