Syndrom chorobného hromadění věcí

Diogenes byl starořecký filosof, který opovrhoval vším majetkem, nic nevlastnil a vlastnit odmítal. Snad pro zjevný paradox je duševní nemoc spojená s chorobným hromaděním věcí známa jako Diogenův syndrom. Pro osoby postižené touto chorobou je typická sociální izolace, sklon k patologickému hromadění věcí a někdy i zvířat, apatie a absence studu. Nejčastěji se s ní setkáváme u starších a starých lidí. Dodejme, že obětí nebývají jenom oni sami, ale také jejich okolí – především sousedé, protože hromadění a neudržování věcí pocházejících často z kontejneru na odpadky, a držení a nulová péče o zvířata samozřejmě plodí zápach, přitahují hmyz a hlodavce. Postižený Diogenovým syndromem odmítá komunikaci, výtky a výzvy k úpravě stavu vyvolávají u něj nejenom nepochopení, ale přímo odpor až agresivitu.

Musíme ovšem oddělit psychiatrickou diagnózu od běžného sběratelství. Tam jde rovněž o sběr velkého množství věcí, které někdo hromadí, ale nepoužívá. Sběratelskou vášeň a její hmotné projevy pokládá rodina i přátelé sběratele za zcela normální a dokonce i úctyhodné, zatímco jiným to může připadat přinejmenším podivínské a nikdy nepochopí, jak někdo může zaplnit celý pokoj například krabičkami od sirek nebo pivními tácky.

Patologičtí sběrači věcí však nevytvářejí nějaké kolekce, nevyhledávají cenné exempláře, naopak hromadí většinou zcela bezcenné věci, někdy vyslovený odpad. Nemůžeme hovořit o „sbírce“. Spíše o chaotickém hromadění. Může jít o samostatné duševní onemocnění anebo o součást dalších problémů, depresí, demence nebo obsedantně kompulzivní poruchy, která se projevuje nutkavým chováním nebo myšlenkami. Člověk postižený touto poruchou musí k uchování vlastní rovnováhy povádět určité činnosti, označované jako rituály.

Nutkavé hromadění

Pravda je taková, že drtivou většinu toho, co někde doma (nebo na chalupě, v garáži, ve sklepě…) ukládáme, nepoužíváme. Jinak bychom to přece měli stále při ruce. Skladovat v tomto smyslu znamená uchovávat neužitečné předměty, které jinou funkci kromě symbolického významu „uchovávání vzpomínek“ nemají.

Mohli bychom dokonce vymezit zónu aktuálního zájmu, ve které jsou předměty spojené s aktuální životní situací. Věci spojené s naší prací, koníčkem, vším, co pomáhá udržet obvyklou úroveň životního komfortu. Jak se různě vyvíjejí a proměňují životní činnosti, některé z předmětů tuto zónu opouštějí a jiné se v ní naopak objevují. To je zcela normální proces. Důležité však je umět se rozloučit s tím, co se ve skutečnosti z předmětu aktuálního zájmu proměnilo v břemeno.


Když to člověk nedokáže, je to jako kdyby se snažil z nepotřebných věcí získat ještě něco dalšího, nehledě na to, že jejich užitek už skončil. Dá se říci, že je to zvláštní způsob ignorování reality.

Strach z uzavření vztahu k objektu náklonnosti připomíná neklid malého dítěte experimentujícího se svou na matce nezávislou existencí. Vzdaluje se rukám, které ho přidržují, odpoutává se od jejich opory a vchází do prostoru svobody a nejistoty, ve kterém všechno záleží pouze na něm. To ho současně leká i podněcuje. Když už je vzrušení příliš, dítě se vrací k matce, aby se znovu „dobilo“ její podporou a jistotou její blízkosti. Co se však stane, jestliže se definitivní odchod od matky nezdaří? Jestliže ji stále potřebujeme mít ve svém zrakovém poli, protože se nám nedaří nabrat určité potřebné množství jistoty a uznání a učinit z nich součást vlastní osobnosti?

Vypadá to, že věci člověku dodávají jakýsi závažný pocit jistoty v měnícím se světě, přičemž váha této jistoty má doslovný význam– váha nahromaděného odpadu a různého harampádí občas dosahuje i stovek kilogramů.

Vše, co se dělo v minulosti, je jasné a nevratné. Avšak pro mnoho lidí má videokazeta, kterou si kdysi koupili v podchodu metra na oslavu ukončení semestru, důležitost předmětu, který vždycky musejí mít nablízku jako symbol toho, že ona událost si dosud uchovala svou důležitost. I když se na ten film od té doby už nikdy nepodívali. Jako bychom nebyli schopni se něčeho zříci a přiznat si, že už je to nepodstatné a neaktuální. Podobá se to konzervování života za pomoci přesně odvážených ingrediencí. Nepřítomnost jedné jediné z nich způsobí, že pocity zchudnou, vyblednou a jejich kvalita viditelně poklesne.

Aby se v životě mohlo objevit něco nového, je nezbytné udělat tomu cestu. Jedním z nejlepších způsobů, jak se vypořádat s vášní k hromadění věcí, je tvorba. Hromadění je svérázná stagnace, zatímco tvorba plná rizik, chyb a vzrušení ztělesňuje naprostý protiklad stability a strnulosti.

Sociální izolace

Sociální izolací se rozumí nejenom dobrovolné uzavírání se, kdy člověk větší část života tráví ve svém obydlí, ale také izolování své osoby od samo sebou se rozumějících společenských norem. Izolace zužuje celý svět do obývaného prostoru, ve kterém platí vlastní nastolená pravidla. Všechno ostatní venku jako by neexistuje a poselství dobrovolného vězně je v tomto ohledu velmi jednoduché: nechte mě na pokoji. Tady vzniká velmi mnoho otázek: co se odehrálo mezi ním a okolím? Proč se dychtivost a zájem, které obvykle pociťujeme vůči světu jakožto souboru různorodých možností, stáhly zpět jako mořská vlna při odlivu? Zvídavost náhle opouští realitu a ta ztrácí svou přitažlivost i tvar, stejně jako nafukovací balónek bez plynu, který ho naplňoval.

Jeden z hlavních příznaků Diogenova syndromu – osamělost – je spojen s rozčarováním a beznadějí. Úsilí vložené do sociálního růstu nenaplnilo očekávání – zejména nezvýšilo pocity štěstí a nepřineslo uspokojení. Zklamání je natolik silné, že nejlepším východiskem se stává schopnost nechtít vůbec nic. Místo zklamání zaujme chronický smutek. Diogenův syndrom mění strach z opuštění v jeho přímý protiklad – v touhu opustit všechny a všechno jako ten první. Neuvědomělý smutek chápe postižený jako přednost.

Absence studu

Normální stud je významným regulátorem lidského chování. Stud člověku pomáhá zvládat úroveň psychického vzrušení přerušením nezvladatelné aktivity tam, kde by byla vystavena pohledu někoho jiného. Studem člověk potvrzuje důležitost toho, jak ho vidí jiní. Jestliže stud není přítomen, je možné vše. Na druhé straně, stud se objevuje, když jde o nás samotné. Když to, co se děje, je velmi intimní a má to přímý vztah k nám „opravdovým“, takovým, jací jsme. Absence studu tak rovněž napovídá, že máme špatnou představu o tom, kým jsme.

Stud je pocit vznikající kontaktem. Aby se stud projevil, je nezbytná přítomnost někoho, kdo pozoruje a stud připomíná. Nepřítomnost studu je tedy důsledkem totálního znevážení těch, kdo dříve byli člověku drazí nebo komu byl ochoten naslouchat.

Osamělost a negativismus

Lidé postižení Diogenovým syndromem všemožně demonstrují svoji soběstačnost. Budí dojem, že nejenom nepotřebují a nestojí o žádný kontakt, ale že každý pokus přiblížit se jim vnímají jako hrozbu. Tento pocit možná souvisí s obavou z narušení obvyklého způsobu života, neboť způsob existence těchto lidí nenachází podporu okolí. Možná však, že pocit hrozby vzniká jako reakce na vlastní neschopnost získat si podporu. Nespokojenost se sebou samým se u takto postižených promítá do okolí, jehož aktivita jim připadá jako nebezpečí, před nímž je třeba se chránit.

     
Popírají tedy potřebu kontaktu. Je však známo, že za demonstrativním prožíváním čehosi se často skrývá pravý opak. Neschopnost navázat bližší vztah s lidmi vede k neúměrné fixaci na «průběžné», dočasné objekty, kterými se stávají potenciálně užitečné předměty. K nim dotyčný naváže pevný vztah, jehož přerušení by pro něj znamenalo návrat vše pohlcující osamělosti.

Prevence a úprava stavu

Jestliže je tedy Diogenův syndrom cestou od společnosti k sobě samému, pak tím nejlepším způsobem prevence je podpora procesu opačného. Je dost dobře možné a velmi pravděpodobné, že Diogenův syndrom vzniká jako reakce na zoufalství a nemožnost najít své místo v cizím světě. Tehdy si člověk kolem sebe začíná vytvářet svůj vlastní svět z dostupného harampádí a odpadů životní činnosti jiných, úspěšnějších lidí.

Gestalt terapie pokládá za důležitý příznak psychického zdraví dobře zorganizovaný proces výměny mezi organismem a životním prostředím, kdy uvědomělé potřeby těla nacházejí své uspokojení v tom, co je mimo jeho hranice. «Muzeum neužitečných výrobků a smetí», ve kterém žijí osoby postižené Diogenovým syndromem, vytváří však kolem nich neproniknutelnou bariéru, za kterou žádný život nemůže proniknout.

Abychom jim pomohli, musíme se pokusit změnit jejich orientaci od znevažování vztahů s lidmi směrem k uznání jejich důležitosti, od zklamání z možností, které jim svět nabídl, k hodnotě vlastního bytí, od nekončící revize minulosti a chystání se na budoucnost (co kdyby se tohle jeho smetí najednou hodilo k záchraně celého světa?) k přítomnosti a současnému bytí. To je ovšem velmi náročný proces. V současnosti existují slibná psychofarmaka, která spolu s psychiatrickou péčí a případnou – a velmi žádoucí – spoluprací rodiny mohou dosáhnout úspěchu.

=========
Jak spolu souvisejí index štěstí a způsob oblékání?
Život bez čekání

Více pro dobrou náladu: