Stvořitel. Pohádka o poslání.

stvoritel-big

Výtvarníkem se stal vlastně proto, že po škole někam postoupit musel. Vždycky rád kreslil a projevoval značné nadání. Navíc ho kreslení bavilo, takže výběr byl jasný.

Z teorie v té době znal jen maličko, základní pojmy. Zátiší, portrét, krajina… Teď tedy dostal možnost své znalosti opravdu rozšířit. „Aby člověk mohl improvizovat“, říkal jim v úvodní přednášce profesor, „musí znát dobře noty. Takže začneme od základů“.

A tak se začal „učit noty“. Krychle, koule, váza… Světlo, stín, polostín… Držení ruky, perspektiva, kompozice…  Dozvídal se, jak natáhnout plátno, jak si připravit základní nátěr, jak plátno uměle zestařit, jak docílit jemných valérů… Vyučující ho chválili a jednou od svého profesora dokonce uslyšel „Ty to máš od pánaboha!“. „A ti druzí to snad nemaj od pánaboha?“, pomyslel si v duchu, ale jinak ho to samozřejmě zahřálo na duši.

Studentská léta ulétla jako nic, v kapse měl diplom, v hlavě spoustu nových vědomostí a navíc měl nadání, měl by se teď pustit do práce… Jenomže – nějak se mu nedařilo.

Ne, že by mu to nemalovalo. Ne, že by ho malování netáhlo. Možná jen trochu dospěl a najednou vnímal to, čeho si dříve nevšiml: kolem kypěl a kmital život, v němž se z umění stalo zboží. Úspěch zdaleka neměl ten, kdo měl co světu říct a ukázat. Chytil se spíš někdo, kdo se uměl nabídnout a prodat, ukázat se na správném místě v pravý čas a přátelit se s těmi správnými lidmi. Jenomže to jemu bohužel nikdy nešlo. Viděl, jak se jeho kolegové snaží, hledají své místo pod sluncem, jak některé z nich to snažení a hledání ohýbá a láme. Nedostatek uplatnění a nespokojenost začali utápět v alkoholu, marně hledali záchytné body a jejich umění degradovalo… Myslíval na umělce, kteří často předběhli svou dobu. Uznání a zájem o jejich díla přišel až po smrti… Takové myšlenky ovšem nepřinášely zrovna útěchu.

Raději si našel dobře placené zaměstnání. Celé dny navrhoval nejrůznější reklamní letáčky, vizitky, prospekty, a dokonce mu to přinášelo jisté uspokojení. Kreslil ale čím dál tím méně a jenom neochotně. Zajímavé téma ho napadlo málokdy. Z práce domů, televize, rutina…

Stále častěji se zabýval myšlenkou: „Copak v tomhle je nějaké poslání? To jsem fakt snil o tom, že život odbudu jako tečkovanou čáru, jako nějaký letmý náčrt? Kdy se vlastně pustím do obrazu vlastního života? A když se do něj pustím, zvládnu ho vůbec? Jak to dopadne s tím mým „uměním od pánaboha“? Cítil, že ztrácí jiskru, že se mění v zombie každý den plnící přidělený objem činností. Štvalo ho to.

Aby se z toho nezbláznil, začal o víkendech chodit se stojanem do Mistrovské uličky, kde postávali nejrůznější tvůrčí nadšenci a umělci. Pletené šály, výrobky z korálků, patchworkové přehozy, keramické sošky a košíkářské výrobky – bylo tu všechno! Taky jeho výtvarní kolegové tu postávali se svými nesmrtelnými plátny. Byla jich spousta. I tady panovala konkurence.

Na konkurenci ovšem kašlal, chtěl prostě kreslit. Kreslil portréty na počkání. Papír, tužka, deset minut – hotovo. Člověk musel umět zachytit podstatné detaily, dodržet proporce a taky tak trochu zalichotit zákazníkovi, malinko ho vylepšit… Dělal to šikovně a jeho portréty se lidem líbily. Byli si na nich podobní a zároveň něčím hezčí než doopravdy. Často mu děkovali opravdu od srdce.

Život se mu teď zdál přece jen veselejší, ale on dobře věděl, že říkat tomuhle „portrétování“ poslání by bylo poněkud přehnané… no, ale lepší, než nic.
Jednou dělal portrét starší ženské s dlouhým nosem. Dalo mu docela práci udělat to tak, aby „to bylo hezčí“. S tím nosem se toho moc dělat nedalo, ale měla ve tváři něco přitažlivého, jakousi čistotu, nebo co… a to zdůraznil. Nebylo to vůbec špatné.

– Hotovo, – řekl a podával jí portrét. Dlouho podobiznu zkoumala a nakonec k němu zvedla oči. Málem až zamrkal, tak upřený to byl pohled.

– Něco se vám nezdá? – zeptal se dokonce, tak popletený byl tím jejím pohledem.

– Vy jste předurčený, – řekla mu žena. – Dokážete vidět do hloubky…

– Asi mám rentgenové oči, – zažertoval.

– To ne, – zavrtěla hlavou. – Ale jako byste kreslil duši… Koukám se na to a vidím: ve skutečnosti jsem já právě tohle, jsem taková, jakou jste mě namaloval. Všechno ostatní je jen slupka. Jako byste seškrábal vrchní vrstvu malby a objevil pod ní nějaký klenot. A ten klenot jsem já! Teď už to vím. Děkuju vám.

– Ale prosím, – zadrmolil zmateně a přijal od ní bankovku – svou obvyklou taxu za bleskový portrét.

Ženská to byla divná. Tohle ještě potřeboval: „Kreslíte duši“! I když… pánbu ví, co to vlastně maloval. Možná fakt duši. Každý má svou neviditelnou slupku, jak se na něj během života leccos nalepí… Příroda však každého stvořila opravdu jako klenot, o tom byl on osobně jako umělec přesvědčen.

Teď jeho kreslení získalo jakýsi nový smysl. Nic na své technologii nezměnil, stejný papír, stejná tužka, stejných deset minut. Jenom myšlenky se mu pořád točily kolem toho, že musí seškrábnout „vrchní vrstvu“, aby z ní vykoukl skutečný „klenot“. A zdálo se, že se mu to daří. Bavilo ho sledovat první reakce „modelů“ – lidé přitom mívali ve tváři zajímavý výraz.

Někdy přicházely „modely“ s duší daleko strašnější, než byla „vrchní vrstva“. Hledal tedy alespoň nějaká světlá místa, a ta zesiloval. Člověk vždycky sem tam najde světlejší místo, když zaostří zrak. Alespoň zatím nenarazil na člověka, ve kterém by nebylo vůbec nic dobrého.

Hele, brácho! – obrátil se na něj jednou udělaný chlápek v černé bundě. – Ty si minulou neděli… nevim teda, jesi si to pamatuješ… minulou neděli si dělal mojí tchýni.

No jasně, tchýni si pamatoval, vypadala jako stará ropucha, a z dcery, která s ní byla, bude až zestárne určitě krysa…a tenhle chlápek tu tehdy na beton byl s nimi! Musel tehdy zapojit veškerou svou představivost, aby ropuchu změnil v něco přijatelného, aby v ní našel aspoň kousek něčeho dobrého.

– No a…? – zeptal se opatrně, protože netušil, co z hromotluka vypadne.

– No, hele… vona se nějak změnila, nebo co. Jako že k lepšímu, chápeš. Podívá se na vobrázek a stává se člověkem. Jen tak mezi náma, co sem jí znal, ropucha je ropucha, že jo…

Malíř málem vykřikl: takže se nespletl, viděl tu ženskou přesně!

– No a teďkon sem se tě chtěl voptat – moh bys jí nakreslit ve voleji? Aby to bylo jako dovopravdickej vobraz, chápeš. Aby se ta změna tak ňák napevno zachytila, chápeš… Vo cenu se neboj, zaplatim, co chceš!

– Co by ne? Změnu zafixujem. V oleji, v marinádě, v majolce, jak chcete. Akorát, že olejem se nekreslí, ale maluje.

– Jooo! To je slovo! Tak jí zafixuj co nejlíp, kámo, všechno platim čistá ruka!

Malíře to pobavilo. Něco jako „portrét Doriana Graye“ naruby! Ale když mu to ten chlapík navrhuje, proč to nezkusit?

Zkusil to a obraz namaloval. Tchýně byla spokojená, hromotluk rovněž, ale ropušina dcera teď žádala, aby ji taky zvěčnil pro budoucí časy. Nejspíš ze závisti. Na jejím portrétu se malíř teprve vyřádil – posedla ho inspirace. Změkčil linie, našel sexy ženský rys, objevil v duši laskavost… podobizna neukazovala jen tak nějakou ženu, ale šlechtičnu!

Bylo jasné, že udělaný týpek byl člověkem přejícím a podělil se o své štěstí v kruzích sobě blízkých. Zakázky teď pršely jedna za druhou. Šířily se pověsti o tom, že malíř svými obrazy příznivě ovlivňuje životy lidí: v rodinách vládne klid a mír, ošklivky hezknou, osamělé matky se bleskově vdávají a mužům stoupá potence.

Teď už neměl čas chodit do Mistrovské uličky, reklamní dílnu taky bez nějaké lítosti opustil. Maloval  v domech klientů. Byli to všechno bohatí lidé, platili štědře a rovnou na ruku. Měl teď dost peněz na barvy i plátno a živit by se klidně mohl kaviárem. Byt prodal a koupil si větší, s ateliérem. Krásně si ho upravil. Zdálo by se, že víc už si přát nemůže. Jenomže na něj znovu začaly dotírat myšlenky: je snad jeho poslání v tom, aby maloval všelijaké „ropuchy“ a „krysy“ a vší silou v nich hledal ukryté dobro? Jasně, je to užitečná práce, lidi z ní mají prospěch, ale stejně… Neměl v duši klid, jako by od něj ta duše něco chtěla, ale on nechápal, co. Sám sobě nerozuměl.

Jednou ho přepadla šílená chuť se opít. Prostě se jen tak se namazat, až by úplně vytuhnul a pak by si vůbec nic nepamatoval. Ta myšlenka ho vyděsila. Dobře si pamatoval, kolik jeho kolegů se touhle rychlodráhou dostalo až na dno. Naprosto nechtěl jejich zkušenost opakovat. Musel něco dělat, teď, hned, aby podobné nápady vyhnal z hlavy. Udělal to první, co ho napadlo, popadl stojan a skládací židličku a znovu se vydal do Mistrovské uličky. A hned se zimničně pustil do práce – udělal hrubý náčrt uličky, lidí kolem, parku naproti… Zdálo se mu, že je líp, že ho to pustilo…

Promiňte, prosím vás, děláte portréty? Takové ty ihned? – zeptal se kdosi.

Zvedl hlavu. Stála před ním mladá žena s utrápenýma, vyplakanýma očima. Musel jí někdo umřít, nebo co…

– Dělám. Za deset minut ho budete mít. To chcete nakreslit sebe?
      – Ne. Dcerku.

Teď teprve si holčičky všiml. Rozkašlal se, jako by mu zaskočilo. Asi tak šestileté dítě se na první pohled podobalo mimozemšťánkovi: i přesto, že bylo pěkně a teplo, bylo navlečené do šedé kombinézy, na první pohled vůbec nebylo poznat, jestli jde o chlapečka nebo holčičku. Na hlavě mělo přiléhavou čepici a na obličeji průsvitnou masku. A jeho oči… To byly oči stařečka, který prošel nekonečným trápením a teď se chystá umřít. V těch očích seděla smrt, to viděl úplně jasně.

Na nic se víc neptal. Viděl takové děti v televizi. Věděl, že tahle holčička má nejspíš rakovinu, prochází radioterapií, imunitu má na nule – proto ta maska – a šance na přežití jsou minimální. Prostě to věděl, s naprostou jistotou, sám nechápal, odkud se bere. Krátce pohlédl na matku – ano, je to tak, ona to ví. Vnitřně už se připravuje… A podobiznu asi chce, aby měla aspoň památku.

Tak se posaď, princezničko, teď tě budu kreslit, – řekl holčičce-mimozemšťánkovi. – Jenom se prosím tě nevrť a neseskoč dřív, než ti řeknu, protože pak by se mi ten obrázek nepovedl.

Holčička byla jen těžko schopná se vrtět, natož seskočit ze židličky. Pohybovala se pomalu a opatrně, doslova jako by měla strach, že se její tělíčko nějakým neopatrným pohybem rozsype a rozletí na maličké střípky. Posadila se, ruce položila na kolena a upřela na něj své oči prastaré moudré želvy. Znehybněla v trpělivosti. Nejspíš strávila celé dětství po nemocnicích a tam se trpělivosti člověk naučí moc dobře, bez ní se tam nedá vydržet.

Usilovně se pokoušel nahlédnout do její duše. Pořád mu něco vadilo – ani ne ta šedivá kombinéza, ani slzy, které měl v očích, ani vědomí, že tady jeho starý přístup nestačí, že musí přijít s něčím úplně novým, méně triviálním… A najednou ho to napadlo. Řekl si: „Jak by asi vypadala, kdyby nebyla nemocná? Kdyby nemusela mít tuhle otřesnou kombinézu a na té holé hlavičce kdyby neměla tu čepičku? Kdyby měla mašle?“ Pustil představivost ze řetězu a jeho ruka sama od sebe začala kreslit.

Tentokrát opravdu nepracoval tak, jako jindy. Jeho mozek se té práce rozhodně nezúčastnil, prostě se odpojil, místo něj se zapojilo něco jiného… Nejspíš duše. Kreslil duší, kreslil tak, jako by tenhle portrét neměl být poslední podobiznou té holčičky, ale jako by to byl jeho poslední… Jako kdyby on sám měl zemřít na nevyléčitelnou nemoc a času už zůstalo jen málo, trošku, jenom těch deset minut.

Hotovo, – sundal papír ze stojanu. – Podívej, jak ti to sluší!

Holčička s maminkou se dívaly na podobiznu. Ale žádná podobizna to vlastně nebyla, nebyl to obrázek „podle modelu“. Byla na něm světlovlasá kudrnatá holčička. V letních šatech běžela s míčem po louce. Pod nohama měla trávu a kytky a nad hlavou sluníčko. Kolem ní létali motýli. Pusu měla v úsměvu od ucha k uchu a energie z ní zrovna sršela. A i když byl obrázek nakreslený obyčejnou tužkou, zdálo se, že je barevný, že tráva je zelená a nebe modré, míč že je oranžový a letní šaty červené s bílými puntíky.

– Copak takhle vypadám? – ozvalo se potichu zpod masky.

– Přesně tak, – ujišťoval ji malíř. – Možná teď zrovna úplně ne, ale přesně taková brzy budeš. Je to portrét z příštího roku. Úplně přesný, přesnější než fotografie.

Maminka holčičky si skousla rty a dívala se někam mimo. Evidentně se držela z posledních sil.

– Děkuji. Děkuji vám, – řekla a její hlas zněl stejně hluše, jako by i ona měla tu masku. – Kolik dlužím?

– To je dárek, – mávnul rukou malíř. – Jak se jmenuješ, princezno?

– Anička…

Napsal na portrét svůj podpis a název: „Anička“. A datum. Bylo dnešní, ale rok byl příští.

– Nate! Příští léto vás tu čekám. Určitě přijďte!

Matka schovala obrázek do kabelky, vzala dítě za ruku a odešla. Chápal ji, muselo to pro ni být bolestné – věděla, že žádné příští léto nebude. Zato on nic takového nevěděl a vědět odmítal! A rovnou začal malovat další obrázek: léto, Mistrovská ulička, tadyhle sedí on sám a tady přicházejí alejí ty dvě – smějící se žena a kudrnatá světlovlasá holčička s balónkem  v ruce. Maloval jejich novou realitu a byl spokojen, jak se mu to daří. Fakt se to povedlo! Ještě rok – příští rok – aby zázrak věděl, kdy má nastat!

– Tvoříte budoucnost? – se zájmem se optal někdo za jeho zády.

Otočil se. Stála tam krásná žena. Tak krásná, že člověk neví, jak ji má nazvat… Anděl? Jenom ten nos má možná delší…

– Poznal jste mě? – usmála se andělská kráska. Kdysi jste stvořil moji budoucnost. A teď budoucnost té holčičky. Jste skutečný Stvořitel. Děkuji vám.

– Stvořitel? – vypravil ze sebe. – Jsem leda tak umělec amatér, génius, co se neuplatnil… Kdysi mi někdo řekl, že mám talent od boha, ale dneska – jen si tak maluju, takový maličkosti a pořád se snažím zjistit, k čemu je to moje umění vlastně určeno…

– Vy jste to ještě nepochopil? – zvedla andělská žena obočí. – Dokážete měnit realitu. Copak se vám zdá, že to není poslání?

– Jak podle vás můžu měnit realitu? Copak to se dá?

– Proč by ne? K tomu zas není potřeba tolik! Láska k lidem. A samozřejmě talent. Síla víry. A to je vlastně všechno. A to všechno vy máte. Podívejte se na mě. Vždyť u mě všechno začalo právě vámi! Vaším obrázkem! Co jsem byla? A co jsem dnes?

Přátelsky se dotkla jeho ramene, doslova jako by mávla křídlem, usmála se na něj a odešla.

– A kdo tedy jste dneska? – zavolal za ní opožděně.

– Anděl! – otočila se v chůzi. – Díky tobě, Stvořiteli!

… I dnes ho můžete uvidět v Mistrovské uličce. Postarší stojan, skládací židlička, kufříček se štětci a tužkami, veliký deštník… Stojí u něj vždycky fronta. Legendy o něm kolují od úst k ústům.

Říká se, že v člověku vidí to, co je schováno hluboko uvnitř, že dokáže nakreslit budoucnost. A nejen tak nakreslit, ale změnit ji v něco lepšího. Vypráví se také, že zachránil spoustu nemocných dětí, protože je na svých obrázcích přesunul do jiné reality. Má své žáky – někteří převzali jeho kouzelný dar a dokážou také měnit svět. Zvláště mezi nimi vyniká kudrnatá světlovlasá dívka, asi čtrnáctiletá. Ta svými obrazy dokáže tišit bolest, i tu nejsilnější, protože umí cítit cizí bolest jako svou vlastní. A malíř kreslí a učí, učí a kreslí… Nikdo nezná jeho jméno, říkají mu Stvořitel.  Má takovou přezdívku…

=========

 

Více pro dobrou náladu: