Štěstí je volbou každého z nás. Buď prostě světlem.

Webové stránky a mnohé knížky zdůrazňují, že štěstí je volba. S tím souhlasím. Jenže málo už se píše o tom, jak takovou volbu udělat. Na mě osobně to působí tak, jakoby autoři předpokládali, že rozhodnout se je snadné. Chceš být šťastný, tak buď. Málokdo, komu leží na srdci vlastní štěstí, by odmítl být radostným, šťastným, sluníčkovým člověkem, ale tak nějak se mu to nedaří.

Je to něco podobného jako s hubnutím – recept je jednoduchý (méně jídla, více pohybu) – ale někdo to dokáže, a jiný ne. Čím se odlišují ti první od druhých? A mohou ti druzí získat znalosti a návyky nezbytné k tomu, aby na tom byli jako ti první?

Tak si to pojďme rozebrat. Tady je několik důležitých momentů, u kterých bych se ráda zastavila.

Štěstí je volbou každého člověka

Všichni se v průběhu dne tisíckrát rozhodujeme. Co si dáme k jídlu, co si oblékneme, co říci, co dělat, jak se zachovat v té či oné situaci. A jakkoli naši volbu podmiňují nejrůznější faktory, stejně je to stále naše volba.

Jakou tedy udělat volbu? Jak se rozhodnout a stát se šťastným? Tady jsou dvě možnosti:

• Lidé buď nevědí, co dělat.
• Nebo to vědí, ale nepřejí si dělat nic.

Receptů na štěstí je velké množství a já nepochybuji o tom, že mnohé z nich skutečně fungují. Lidé, kteří se rozhodli jít za štěstím a šťastnými se skutečně stali, jsou často ochotni podělit se o svůj recept na štěstí s ostatními. Ostatní však dost často jejich slova nevnímají. Nemají motivaci, protože se zatím nerozhodli vydat se za štěstím.

Nedávno jsem četla, že do lidského mozku přichází každou sekundu 50 milionů bitů informací, ale mozek jich využije pouze 50. Jedinou milióntinu! A co se děje s ostatními informacemi? Mozek je vyřadí jako nepotřebné. K jejich přijetí není motivován. Takže je nevnímá. Kolem nás se děje všechno možné, ale my si toho ani nevšimneme.

Pro příklad nemusíme chodit příliš daleko. Majitelé aut dobře vědí, že jakmile si koupí nové auto, začnou si pokaždé na silnici všímat aut stejných. Ale kde ta auta byla předtím? Už dříve jezdila pořád stejně kolem nás, jenomže mozek si prostě této informace nevšímal.

A se štěstím je to taky tak. Kolem je ho plno, nadbytek, jen natáhnout ruku a vzít si, ale bůhví proč miliardy lidí dělají pořád to, co dělaly předtím – koukají na televizi a stěžují si, jak hrozný a nespravedlivý je život.

Přijmout rozhodnutí

Tím nejdůležitějším je rozhodnout se. Je třeba se rozhodnout, že štěstí je vaše cesta. Vypnout televizi se vším jejím balastem. Už asi 10 let se nedívám ani na zprávy, ani na zábavné pořady, na senzační programy o skandálech celebrit. Vybírám si pořady, které mě posunou dál, zajímají mě různé výklady, naučné programy lidí, kterých si vážím.

Něco jiného je otázka, proč se lidé neodhodlají ke změně a zůstávají ve svém bahnitém rybníčku. Je to otázka silně filosofická a aby si odpověděl, musí se každý zřejmě odrazit ode dna. Každý člověk má své dno, svou hranici pádu. Jakmile si člověk řekne – a dost, dál už to prostě nejde, to už je opravdu dno, je třeba se odrazit a něco podniknout. A také je to moment k rozhodnutí, že musíme ve svém životě cosi změnit. Bohužel tomu člověk často nechce rozumět po dobrém a Vesmír musí zasáhnout, aby lidé pochopili, že musejí žít jinak.

Když jste se rozhodli, že budete šťastní, musíte se štěstím obklopit. Je to podobné, jako když položíte čerstvou okurku mezi sladkokyselé – okolí ji ovlivní a za chvíli i ona natáhne sladkokyselou chuť.

Tím jsme se postupně dostali ke druhé otázce.

Jestliže všichni vědí, co je třeba dělat, proč to málokdo dělá?

Je citelný rozdíl mezi výrazy „prostě“ a „snadno“. Přitom mnozí lidé, stejně jako donedávna já sama, mají zato, že prostě a snadno je totéž. Avšak rozdíl mezi těmito pojmy je obrovský a skrývá se v něm odpověď na naši otázku.

Prostě neznamená snadno. Prostě znamená, že k dosažení výsledku je třeba udělat určité úkony. Existuje určitý algoritmus vedoucí k žádanému výsledku. Také pokud jde o štěstí, existuje skutečně mnoho receptů, jak ho dosáhnout.

Když však člověk už dojde k tomu, že je třeba něco dělat, nastupuje ještě další pojem. Jestliže má motivaci, jestliže se rozhodl změnit svůj život, je to pro něj snadné a jedná. Pokud však má člověk pouhou vědomost o tom JAK, ale rozhodnutí cokoli změnit chybí, nemá tuto vědomost s čím spojit a to je totéž jako nemít žádnou. Jako by věděl všechno, co je třeba dělat, ale nedělá nic.

Někdy před 5–6 lety na tréninku slovinského motivačního kouče Smiljana Moriho byla zapovězena jedna věta. Zakázal nám říkat „to už vím“. Pravda je taková, že všichni vědí, co je třeba dělat, ale dělají to pouze jednotlivci. Toť vše.

Myslím, že tím jsem odpověděla na otázku, co odlišuje první lidi od těch druhých. Zůstává ještě jedna:

Mohou ti druzí získat znalosti a návyky nezbytné k tomu, aby se stali prvními?

Určitě mohou. Musejí se k tomu však rozhodnout. A aby se rozhodli, potřebují impuls. U mnoha lidí je impulsem náraz na dno. Každý člověk má svou úroveň dna.

Někomu stačí podívat se na druhé a pochopí, co nemá dělat. A jiný musí všechno zakusit sám na sobě, aby došel ke stejnému závěru.

Právě pro ty, kteří se rozhodli, jsou tu weby, blogy, knihy. Když se člověk rozhodne touto cestou jít, začíná pátrat a nachází mnoho zářivých orientačních bodů, které ho utvrzují v možnosti uskutečnění jeho přání. Ten, kdo prohlédne, kdo procitne, reaguje na informaci o tom, JAK. Lámat si hlavu nad tím, že někdo informaci vnímá a uplatní své znalosti, a jiný nechá informaci proplout kolem, nemá proto smysl.

Je o tom pěkné podobenství:

Stmívalo se. Jistý člověk vzal maličkou svíčku a začal s ní vystupovat po dlouhém točitém schodišti.
– Kam jdeme? ptala se svíčka.
– Nahoru na věž, abychom posvítili lodím na cestu do přístavu.
– Ani jediná loď v přístavu přece nemůže vidět moje světlo, namítla svíčka.
– I když tvůj plamínek není velký, řekl člověk, hoř jenom dál tak jasně, jak dokážeš, a ostatní nech na mě.

Za tohoto hovoru došli až na vrchol schodiště, kde stála veliká lucerna. Za pomoci malé svíčky člověk lucernu zapálil a brzy velká naleštěná zrcadla za ní začala odrážet paprsky z malé svíčky a její světlo se rozšířilo na míle daleko a široko po moři, svítilo na cestu lodím i poutníkům.

Stejně jako malá svíčka nebo pouhá zápalka mohou zapálit veliký oheň a ukázat cestu stovkám lidí, tak i malý plamínek tvého duševního tepla a dobrého příkladu může zásadně změnit život, pohled na svět a osudy lidí, dokonce i když ty sám si to ještě v plné míře neuvědomuješ.

Buď prostě světlem dne pro lidi kolem tebe, jako ten malý maják, který s radostí přiváděl lodě do bezpečí přístavu.

Majáky neběhají po celém ostrově a nehledají loď, kterou by mohly zachránit, prostě stojí a svítí. Není třeba se někam hnát, buď prostě lidem kolem sebe světlem.