Jazyk známkování

jazyk-znamkovani

Dva večery jsem strávila s tchyní a uvědomila jsem si, jak dalece jsem už odvykla známkování. Natolik odvykla, že mi nejen už přestalo vadit, ale změnilo se pro mě v jakýsi cizí jazyk.

“Připadá ti vhodné, když tvoje vlastní děti mluví špatně česky?“, „Věnuje se Honza dostatečně dětem?“, „Práci máš dobrou?“, „Máš slušného šéfa?“, „Platí ti dobře?“, „Hanička je teď nějak hezčí, nezdá se ti?“, „Přijde ti normální, jak se Honza stravuje?“, „Co ho to popadlo, dát se na sport, vždyť je mu čtyřicet, trenér už z něj nebude, je to vůbec normální?“

Nevím, co odpovědět. Mohla bych říct, že je mi líto, že děti chtějí mluvit jen anglicky, ale nenalézám sílu ani způsob, jak je přimět, aby mluvily česky. Mohla bych vysvětlit, proč to tak je. Mohla bych se svěřit, jak se ve mně perou pocity viny, lenosti a marnosti. Mohla bych říci, že Honza si s dětmi hraje. Hraje s nimi Monopoly a zrovna teď učí Páju kotrmelec, ale nevím, jestli by to stačilo. Nepřemýšlela jsem nad tím z hlediska dostatečnosti.

A nevím, jak dobrá je moje práce a jestli mi dobře platí. Vím, že ji dělám dobře a platí mě na úrovni, jaká je na trhu obvyklá. Někomu se to bude zdát dobré a jinému ne. Peníze by někomu stačily a jiný by s tím nevyšel, podle toho. A že Hanička byla v mých očích vždycky hezká, svoje a jedinečná a nehodlám ji oceňovat na stupnici vývoje „hezkosti“ ani teď ani do budoucna. A že Honza se stravuje, jak si to sám zvolil a dělá to, co je jeho srdci milé, přináší mu to radost a opravdu nevím, nakolik to je anebo není normální.


Vnímám situace jako fakta, city a tendence a nepřemýšlím nad nimi z hlediska „správně“ nebo „špatně“. Přemýšlím o příčinách a následcích, rozhodnutích a pocitech svých i cizích.

Přivedlo mě to k zamyšlení nad velkými rozdíly v jazyku reagujícím na okolní svět. Kde vzniká ta potřeba známkovat? Proč v kultuře existují spojení jako „Je to husa“ – „Je to pašák“? Uklidí si pokoj – je to hodný chlapec. Strčí do sestry – kluk špatná.

Na první pohled je zřejmé, že podobné ustálené výrazy všechno zjednoduší. Bez okamžitého oznámkování bychom totiž museli poslouchat, co ten chlapec říká. A proč to říká. Co vysvětluje. A to by nás nutilo přemýšlet, co vlastně cítí. Jak on to vidí. Proč jedná, jak jedná. Zbavili bychom se tak možnosti vidět v člověku pouhý objekt, nutilo by nás to reagovat, cítit, projevit empatii, pokusit se rozumět, naslouchat, přemýšlet. Šablona jednoduchého vystavení známky, povrchního hodnocení, nám ušetří námahu s pochopením podstaty věci.

Malé dítě je citový polotovar. Nezná logiku, nepostihuje vzájemné vztahy, je nevědomé, nezná sebekontrolu – to vše se rozvine daleko později. Dítě slova téměř nevnímá, nevnímá hlas rozumu. Za našimi slovy dychtivě hledá city.

Právě proto vám každý psycholog potvrdí, že lhostejný, ignorující rodič je daleko horší než rodič emocionální. Děti s námi hovoří jazykem syrových, ničím nepokrytých citů, nespoutaných rozborem jejich správnosti, slušnosti, vhodnosti a prospěšnosti. Jazyk malého dítěte je jazykem citů a jako odpověď na něj děti hledají city u nás.

Co je to vlastně známka, hodnocení ? Známka je odmítnutím soucítění. Je to zamítnutí „já“: „já vidím“, „já rozumím“, „já cítím bolest“, „jsem osamělý“, „bolí mě“, „trápí mě“, „jsem šťastný“, „jsem rád“, „jsem popletený“, „stydím se“ – a jeho náhrada soudem, oznámením, kdo jsi. Známka je odmítnutím dialogu na úrovni citů. Když s dítětem mluvíme jazykem známek, hodnocení, odmítáme mu tak city a nahrazujeme je soudy a odsudky. Dítě s námi hovoří jazykem citů a v odpověď slyší jakousi hatmatilku. A velmi rychle se také začíná učit hatmatilsky, protože děti jsou tak nastaveny – učí se a přizpůsobují. Jak říkal Komenský, „Děti – opičátka jsou“. Dítě dospěje a bude rovněž klást onu otázku: „Připadá ti normální, že…?“

Když člověka zasáhne nějaký nesnesitelný žal, potlačuje city, aby přežil. Ve stresu každodenního přežití však mnozí rovněž ztrácejí schopnost cítit bolest, hlad, zimu a také soucit. A své děti vychovávají nevybaveni schopností odpovídat jim jazykem citů. Děti ji v sobě zmrazí také a naučí se nahrazovat ji hodnocením, známkou jako způsobem orientace. Zmrazené emoce jsou nahrazovány výrazy typu „přeraz se“, „neotravuj“, „hloupost“. Mluvíme tou řečí, kterou známe a jestliže od dětství víme, že odpovědí na žal, křivdu, hrdost či naději byla lhostejná tvář a kulometná dávka známek typu „jako malej“, „co sis představoval“, „hodnej kluk“ a „nenormální“, ztrácíme z jazyka citů, který je nám cizí, hlavu, lekáme se ho a známkujeme, známkujeme a známkujeme. Není nějak vadný? Nejsem špatná matka? Není to divné dítě? Tohle není normální…

Cítění je pro nás tak nepochopitelné a nenormální proto, že to neumíme. Protože každý pocit se v nás okamžitě promění ve známku. Zlobím se na dítě, jsem tedy špatná matka. Chci pochovat, jsem špatné dítě. Trápím se, takže jsem na sobě málo pracovala.

     
Učení každému jazyku je složité. Znalost jazyka je především porozumění jinému obrazu světa, nepodobnému tomu našemu. Totéž platí o jazyku citů. Rozhodnutí nehodnotit, neznámkovat, zato ale zaslechnout něčí city, nás nutí také něco cítit. Když tříleté dítě pláče, že dostalo zlomený banán, je nejjednodušší říci mu, že je to jen hloupost. Ono nám něco sděluje svou řečí emocí a citů a my mu odpovídáme jazykem logiky a hodnocení, pro něj zcela cizí hatmatilkou. Dítě nerozumí hatmatilsky, jen cítí, že mu nerozumějí. A začíná se hatmatilsky učit. Až vyroste, bude do pouště internetu vysílat vzkazy typu „nikdo mi nerozumí“, „chtěl bych, aby mě někdo pochoval“, „chtěl bych, aby mě někdo obejmul“.

Dokud nepochopíme, že je nezbytné vybavit si zapomenutou řeč citů, nebudeme schopni dosáhnout žádné skutečné blízkosti. Generaci za generací budeme plodit ty, kdo si se smutkem přejí, aby je někdo vzal do náruče, ale neumějí pro to nic udělat. Dokud se každý den pokorně a ukázněně nezačneme učit ztracenému jazyku citů, nebudeme rozumět svým vlastním dětem.

Smést nepřeložitelnou kakofonii nehotových a neumělých dětských citů hodnocením „je ještě malý a hloupý“ je daleko jednodušší, než si jich alespoň všimnout. Všimnout a zamyslet se nad nimi je mnohem lehčí, než pokusit se jim porozumět. Pokusit se jim porozumět je snazší, než si dovolit soucítit s nimi. Než vzít do náruče. Než pocítit všechnu nespravedlnost světa, ve kterém dostaneš zlomený banán.

O. Nechajevá

=========
Vztahy neustále prověřují, čeho jsme schopni
Co se děje se vztahy, když se v nich nic neděje

Více pro dobrou náladu: