Kolikrát jen člověk v životě musí spravovat nějakou tokovou chatrnou loďku… A šikovnost, kterou tak získá, se mu nakonec může hodit někde úplně jinde a k něčemu docela jinému.
Na břehu veliké řeky žil jednou jeden rybář se svojí rodinou. Bývaly doby, kdy se mu dařilo dobře, ty zlaté časy však už dávno minuly. Řekou teď připlouvalo stále méně ryb, staré rybářské náčiní bylo čím dál víc chatrné, sítě bylo třeba věčně spravovat, a protože neměl zač koupit novou loďku, musel bezmála každý den začínat opravou té staré.
Jednou těmi místy procházel bělovlasý mudrc a požádal rybáře o nocleh. Rybářova rodina ho přivítala dobrosrdečně. Dostal dobrou večeři, i když jídlo sotva stačilo pro všechny, a uložili ho na to nejpohodlnější lůžko, které v chalupě měli.
Ráno, když společně pojedli skrovnou snídani, chystal se mudrc odejít a ptal se domácích, čím se jim má odměnit za nocleh a jídlo. Rybář dobře viděl, že mudrc je stejně jako on sám načisto chudý, proto se jen usmál a řekl:
«Vidím, že jsi člověk moudrý, mnohé už jsi viděl ve světě. Dej mi tedy za odměnu radu — jak se mám dostat z téhle bídy. To mi jako odměna více než postačí»
«Dobrá», souhlasil mudrc. «Má rada je docela prostá: Chceš-li se dostat ze své bídy, musíš potopit svoji loďku».
To řekl, ještě jednou poděkoval za pohostinství a odešel, brzy viděli jen jeho postavu v dálce.
Rybář zůstal, jako když do něj uhodí hrom. Starcově radě nedokázal nijak rozumět. Dělal si z něj snad ten starý muž dobrý den? Pokrčil rameny a říkal si: «Možná, že ten stařec s léty pomalu ztrácí rozum..? Jak bych mohl nechat utonout svou lodičku… vždyť už takhle se sotva domůžeme nějakého jídla, bez ní bychom načisto umřeli hlady…»
A tak rybář mudrcovu radu neuposlechl, žil stejně jako dřív a bída na něj doléhal víc a víc. Rodina často chodila spát bez jídla. Tak uběhl další rok.
Jednou pak, za silné bouře, se jeho chatrná loďka prostě rozlomila a šla ke dnu. Rybář sám sotva unikl rozbouřeným vlnám řeky a se štěstím zachránil holý život.
Co mohli dělat? Poplakali si, naposledy poseděli u rodného krbu, ale pak sebrali svůj chudičký majetek a opustili místa, kde tak dlouhá léta žili. Vydali se dolů po proudu řeky, hledat šťastnější úděl.
Dlouho nedlouho šli, až je řeka přivedla do velké rybářské osady.
Kolik jen tam bylo loděk, větších lodic a dokonce i velkých plachetnic!
Rybářovo srdce se volky nevolky zaradovalo při pohledu na tu krásu. Svoji loďku však neměl a aby si nějakou, třeba sebemenší koupil, na to nemohlo být ani pomyšlení. Vždyť neměl ani groš.
A tak seděl rybář na břehu, díval se na všechny ty cizí lodě a bylo mu smutno a hořko u srdce.
Dlouho tak seděl na břehu. A mezi smutnými myšlenkami začaly probleskovat i jiné. Všiml si, že spousta těch krasavic by potřebovala opravit. Některé víc, jiné míň. Támhletu by stačilo natřít, ale tahle menší by potřebovala celé dno nové. A ta u těch dvou sudů tam vzadu, ta už se doslova rozpadá. On by ji ale uměl spravit, ne nadarmo celé roky opravoval a dával znovu a znovu dohromady svoji chatrnou loďku tam u nich doma…
A tak začal rybář opravovat lodě. A jeho práce, to pane byla nějaká prácička! Naučil se za ty bídné roky všem kouzlům správky lodí, věděl dopodrobna, jaké dřevo se na co hodí, jak co sklížit, jak co natřít, jak dlouho nechat práci vysychat. Byl to opravdový mistr a jeho pověst se rychle roznesla po celé osadě. Kdo umí lépe ocenit dobře opravenou loď než rybáři! «Je to hotový kouzelník, loďka, kterou opraví, vypadá pomalu líp než nová», šlo od úst k ústům.
A tak k rybáři přicházeli lidé z osady i ze širokého okolí, zblízka i zdaleka.
Neuběhlo ani moc času a mohl koupit pro svou rodinu dům, lepší než ta chalupa, co mívali tam nahoře na řece. U domu byla pěkná zahrada, která jim dávala ovoce i zeleninu. Brzy zapomněli na hlad, peníze se jich držely a na těžké časy už nemysleli.
Jednou večer seděl rybář před svým domem, s vděčností přemýšlel nad svým osudem a náhle si vzpomněl na toho starého mudrce. Na podivnou radu, že má utopit svou loďku. A pochopil. «Ne on, to já jsem tenkrát neměl dost rozumu», řekl si. «Jak moudrou mi dal radu a já ho neposlechl! Zbytečně jsme se ještě celý rok trápili a já se málem utopil!»
Tak to v životě často bývá… někdo se až do poslední chvíle drží toho, co důvěrně zná a na co je zvyklý, protože se změn bojí více nežli obvyklých trampot a žalů.
Avšak změny, ať už začínají čímkoli, přinášejí nakonec vždycky něco dobrého. Zvláště je-li člověk připraven to uvidět a přijmout!
Změna je vždycky možná
Nejprve člověk dovoluje sám sobě, teprve potom mu dovolují ostatní