Změna je vždycky možná

Jednou ráno jsem v našem domě sešel dolů po schodech a spatřil tuto scénu: má sedmnáctiletá dcera ležela na gauči v náruči jakéhosi mladého muže a podle všeho spolu prožili bouřlivou noc. Připravil jsem potichounku snídani a šel jsem nahoru říci ženě, synovi a mladší dceři, ať se chovají potichu – dole spí lidi.

Rozhodli jsme se připravit těm dvěma překvapení. Potichu jsme se usadili ke stolu, který mimochodem stojí asi tři metry od toho gauče, a já jsem hlasitě zvolal: «Mládeži! Snídaně je hotová!» .

Zvolal jsem to takovým tónem, jako bych byl chováním své dcery nadšen. Měli byste vidět tvář toho mládence! Odsunul jsem od stolu židli a zavelel: «Posaď se». Ostatní členové rodiny mlčky hleděli do svých talířů a nehýbali se.

Ta třímetrová vzdálenost k židli se pro toho nahého mladíka stala skutečným protivenstvím. Posbíral oblečení rozházené po podlaze kolem stolu, oblékl se a posadil. Syn ho poplácal po rameni, pohlédl mu do očí a s povzdechem pokýval hlavou. Bylo zřejmé, že mladý muž je opravdu nervózní.

Tehdy jsem ho otevřeně a natvrdo upozornil: «Příteli, hodlám ti položit pár otázek. Tvé odpovědi jsou velmi důležité… pro nás všechny». Všiml jsem si, že se zapotil.


«Máš rád kočky?»

Měl jsem před sebou sympatického, přátelského mladíka. Evidentně nevzdělaného, ale ne tupého. Bylo na něm něco zvláštního. Má dcera mě ujistila, že je to příjemný a citlivý mladý muž. Řekla, že do toho rána se s ním setkávala asi měsíc. Vždycky ji doprovodil domů, přes noc nikdy nezůstal.

Každé ráno přicházel, aby ji na kole odvezl do školy. Potom ji vždycky zas přivedl domů a pokaždé se vyptával, jestli udělala domácí úkoly. Jezdil za ní, když pak byla nemocná. Vložil do toho vztahu opravdu hodně úsilí. A určitě musel mít andělskou trpělivost, protože mou dceru snášel, i když měla svou strašnou špatnou náladu.

Při prvním setkání se mnou poctivě přiznal,že nemá ani rodinu, ani vzdělání, ani stálou práci. Ona ho zbožňuje. On zbožňuje ji. A kdo jsem já, abych se pokoušel ochránit svou dceru před svými vlastními chybami a poučení z nich? Zkrátka jsem ten den nepřijal žádná disciplinární opatření. Poté, co spolu chodili dalších osm měsíců, začal se mě na toho mladíka vyptávat můj syn. Řekl jsem mu pravdu. Ukázalo se, že je to bezdomovec. Jeho otec spáchal sebevraždu. Matka zemřela asi tři týdny po něm na předávkování crackem. Když ztratil oba rodiče, bylo mu patnáct. Předtím rodina žila v pronajatém přívěsu. Další tři roky pak žil na ulici. Spal po parcích, «u kamarádů», v laciných ubytovnách. Pracoval na stavbě.

Znal jsem ho jako usměvavého mladého muže, který byl ve svých osmnácti či devatenácti letech zdvořilý a dělal šťastnou mou dceru. Bylo to dítě, které prostě nemělo šanci zůstat dítětem. Začal k nám chodit pravidelně. A když nepřišel (stávalo se, že ho na stavbě zdrželi pozdě do večera), chyběl nám. Se synem se skamarádil. Mladší dcera k tomu mládenci cítila bezvýhradnou důvěru. Zdá se, že ani mateřský instinkt mé ženy nic nenamítal. A já? Měl jsem o něj obavy. Chtěl jsem, aby byl šťastný.

Členové mé rodiny dost dlouho nevěděli, co je to za chlapce a jaký měl osud. Já jsem to věděl. Zjistil jsem si to hned v první den naší známosti.

Později jsem to rodině přiznal. Když ten příběh slyšeli, plakali nad ním. Vysvětlil jsem jim, že jsem se k tomu chlapci choval od počátku dobře proto, že sám jsem měl dost těžké dětství.


Starší dcera mě zklamala. Všechno to věděla. A nic nám neřekla. Miluje ho a přitom ho každou noc nechává nocovat – kde…??? Takže jednoho dne jsem mu prostě dal klíč od domu. A řekl mu, že od teďka ho každý večer čekám doma. Dali jsme mu jeden volný pokoj, kde předtím byly složené krámy z obchodu s nábytkem. Ten chlapec velmi rychle zapadl do rodiny. Všem se nám líbilo, jak je domácký.

Tohle všechno se odehrávalo v roce 2000. Už je to víc než sedmnáct let. Můj nový syn společně s dcerou si založili vzkvétající podnik. Máme už od nich tři krásné vnuky. Loni se narodila dvojčata, kluk a holka.

Proč o tom píšu?

Lidi si často stěžují na život. Mnohým se zdá, že život je břemeno, které jim nic nedává a přináší jim samé těžkosti. Existují ale také lidé podobní mému zeti. Život ho zavedl na samu hranici přežití, on se ale dokázal zvednout a znovu postavit. Ať narazil sebe víckrát, ať ho potkalo cokoli, vždycky v sobě našel sílu k úsměvu.

Buďte k lidem hodní, buďte dobrými samaritány. Přinášejte jim co nejčastěji naději a podávejte jim pomocnou ruku. Lidé, kteří vám dnes mohou připadat jako ztracené existence, mohou jednoho dne změnit svět. Všechno se mění. Nikdo nevíme, kde budeme zítra. Hlavní by měla být naděje, že změna je vždycky možná.

=========
Když nám všechno připadá prázdné a nesmyslné…
Čemu mě naučila dcerka