Řekni, co ti působí rozkoš, a já ti řeknu, kdo jsi

Rozkoš a uspokojení: je v tom nějaký rozdíl?

Pod uspokojením si představuji příjemný pocit spojený s uspokojením biologických potřeb. Uspokojení je tedy pocit, který nás spojuje s vyššími živočichy. Pocitem uspokojení je doprovázen akt nasycení a ukojení žízně, pohlavní akt, akt dýchání. Také akt defekace a vylučování moči nám přinášejí velké uspokojení.

Už za dávných dob se říkávalo, že nejlepším kořením je hlad. Chci-li tedy dosáhnout rozkoše z jídla, odložím uspokojení biologické potřeby nasycení a zesílím tím uspokojení, které mi přinese?

Z mého pohledu nelze dosáhnout rozkoše, jestliže nebyla uspokojena biologická potřeba. Když mám velký hlad, jím rychle. Na nějaký požitek ani nepomyslím. Když jsem dlouho neměl ženu, bude pak veškeré moje chování uspěchané a žádná opravdová rozkoš se nedostaví.

Rozkoš se dostaví až potom, co byla uspokojena biologická potřeba. Jsem například sytý a najednou mi někdo nabídne mé oblíbené jídlo. Zvolna si ho vychutnávám, mám tedy rozkoš z jídla.

Pocit rozkoše je do určité míry naučený a je vlastní pouze člověku, to znamená, že zažívání rozkoše z jídla je třeba se učit. Totéž platí o sexu. Mít z něj rozkoš může pouze člověk poučený, člověk neznalý pocítí pouze uspokojení. Všechny rozkoše, o kterých jsme mluvili, jsou tělesné a jsou omezeny lidskými fyzickými možnostmi. Existuje však také rozkoš duševní. Duševní uspokojení podle mého názoru neexistuje. Nemohu pocítit uspokojení z poslechu klasické hudby. Jsou jen dvě možnosti – buď zažívám rozkoš, nebo se k smrti nudím. Takže i duševní rozkoši je třeba se učit. Spektrum duševních rozkoší je podstatně širší než u rozkoší tělesných.


Duševní rozkoš pociťuji při intelektuální činnosti – při přípravě a přednášení lekcí, při práci s nemocnými a klienty, při psaní knih. Nemenší – a možná dokonce i větší rozkoš pociťuji, když začínám chápat hloubku myšlenek známých spisovatelů, básníků nebo filosofů. Znám také rozkoš z hudby – ne však ze svého hraní, protože po pravdě řečeno, hraju velmi špatně. Rozkoš mi přináší také divadlo, o něco méně i obrazy.

Správně jste si všimli, že jsem tu vlastně charakterizoval sám sebe. A skutečně, podle rozkoší se dá soudit na rozvoj člověka, jeho schopnosti. Protože jestliže z něčeho nedokážu mít rozkoš, znamená to, že to neznám, že v tom směru jsem se nerozvíjel. Umění zažívat rozkoš rozšiřuje lidské možnosti. Pakliže jsem schopen pociťovat rozkoš z koupání v rozbouřeném moři, pak mi žádné počasí nedokáže zkazit dovolenou. Jestliže nedokážu lézt po horách, nebudu moci prožít požitek pohledu z nějakého vrcholu.

Stupeň rozkoše závisí na stupni zvládnutí. Jestliže něco umím dělat, ale dělám to špatně, pak místo požitku a rozkoše budu prožívat muka. Budeme-li parafrázovat známé pořekadlo, můžeme říci, že platí: «Řekni mi, co ti působí rozkoš, a já ti řeknu, kdo jsi”.

Kde hledat rozkoš?

Nejsnadněji a také nejlépe v profesionální činnosti. K tomu je ovšem třeba stát se profesionálem vysoké úrovně. Jestliže mi učitel vypráví, že před každou přednáškou cítí velkou trému a stojí ho mnoho sil, začínám pochybovat o úrovni jeho kvalifikace. Lékař nemůže umírat s každým nemocným. Musí jen s čistým svědomím udělat pro nemocného člověka všechno, co se dá – pak se mu jeho práce stane rozkoší.

V současné době je pro mě kritériem efektivní práce rozkoš. Požitek. Jsem-li po práci unavený a nepůsobila mi požitek, znamená to, že také já musím hledat cesty ke zvýšení její efektivity.

Existuje několik podstatných rozdílů mezi rozkoší fyzickou a duševní. Zatímco rozkoš fyzická nás spíše rozděluje, duševní požitky nás spojují. Pokud mám požitek z konzumace kaviáru jehož množství na stole je omezeno, další milovník kaviáru se mi v tu chvíli nejspíš přítelem nestane. A jen velmi těžko by se někdo byl ochoten podělit o svého sexuálního partnera, který mu poskytuje rozkoš.

Nejdůležitějším znakem duševního požitku je skutečnost, že nám není líto se o něj podělit. Naopak, tím, že se o něj člověk dělí, získává další, dodatečný zdroj potěšení a rozkoše. Tuto skutečnost velmi dobře ilustruje jedna východní moudrost:

«Já mám jedno jablko, ty máš taky jedno jablko. Když si je vyměníme, zůstane ti jedno jablko, stejně jako mě. Jestliže však já mám jeden nápad a také ty máš jeden, pak když si je vyměníme, bude mít každý z nás dva».

     
A na závěr – rozkoš a požitek upevňují a prodlužují lidský život. Když člověk zažívá rozkoš, hladina endorfinu v jeho krvi stoupá, což zlepšuje adaptační procesy. Člověk, který často prožívá nějakou rozkoš, přestává pít alkohol a nemá sklon k závislostem na drogách. Stejně tak jako člověk přivykne k dávce morfia nebo alkoholu, zvyká si na objekt své rozkoše.

Po mnohonásobném vyvolání pocitů uspokojení objekt jeho zdrojem většinou být přestává. Všimněte si třeba, jak rychle vycházejí z módy písničky, jak rychle se přestáváte radovat z nedávno pořízeného a čerstvě opraveného bytu. Zvykáte si. Je třeba myslet na něco nového. Fakticky je tedy honba za požitkem jedním ze zdrojů lidského rozvoje.

Existuje však jeden zdroj rozkoše, který nevyžaduje dodatečné materiální investice ani změnu objektu.

Je to vlastní duševní rozvoj. Člověk začíná v předmětu nebo v člověku vidět něco víc. Může se mnohokrát vrátit ke stejné geniální knize. Při každém dalším čtení v ní najde něco nového. Začnou ho více zajímat lidé, které už zná, protože v nich shledá něco nového, něco takového, co v nich dříve neviděl, nehledal, nečekal. A najednou to tam je. Uviděl to. Takové zdroje rozkoše a požitků mohou být nekonečné a vždcky dostupné.

Pojďme se tedy učit mít požitek a užívat si rozkoše.

Michail Litvak

=========
Ty jako že jsi, bože
Syndrom odloženého života

Více pro dobrou náladu: