Proč nedokážeme říct „ne“. A jak nás to potichu ničí.

To krátké slovo – „ne“ – nám přináší mnoho užitku. Zbavuje nás například nutnosti půjčovat peníze, když sami máme co dělat, abychom vyšli do výplaty. Nemusíme chodit na kávu k sousedce známé celému domu jako drbna, nebo v pět ráno na nádraží vítat bratrance. Existují však lidé, kteří nedovedou odmítnout prakticky nikoho. Utrácejí život plněním cizích přání. Výplatu rozpůjčují, hlídají cizí děti a chodí na večírky, na které nemají peníze ani náladu. Proč je tak těžké říkat „ne“?

Nikdo netvrdí, že je třeba neustále odmítat své přátele se žádostí o pomoc. Existují radostní altruisté, s potěšením si vzájemně poskytující služby se známými. A všichni jsou spokojeni. Problém začíná tehdy, jestliže se s vyslovením „ne“ začínáme cítit nedobře. Ba přímo špatně. Máme pocit, že jsme se zachovali „sobecky“, „hrubě“ nebo „neslušně“. Přitom když vyslovíme „ano“ , v tu ránu máme pocit, že jsme svázáni na rukou i na nohou, protože jsme se upsali něčemu, co se nám absolutně nezamlouvá. Pokud se toto neumění odříci mění v pravidelné násilí na vlastní osobě, je čas s tím něco dělat.

Co je vlastně tak těžkého na tom kraťounkém „ne“? Problémy s ním často mívají lidé, kteří si v dětství protrpěli zkušenost zavržení. Rodiče s nimi byli nespokojeni, málokdy jim dali najevo lásku, zato je čato hubovali, trestali a kritizovali. Takové děti jsou potom poddajné a poslušné. Bojí se něco namítat, aby se nezbavily i posledních kousíčků rodičovské náklonnosti. Když takový člověk dospěje, hodnotí sám sebe i nadále podle reakcí okolí. Blízcí, přátelé, kolegové jsou se mnou spokojeni, takže jsem chlapík. A když se naštvou a něco jim vadí, tak se tedy já musím napravit. Je jasné, že úděl takového člověka je nezáviděníhodný: není sluhou dvou, ale mnoha pánů.

Tak zvaná „sekundární výhoda“ neumění odříci je pocit vlastní nenahraditelnosti. Ostatní si vás koupí tvrzením: „Nikdo to neudělá jako ty“, “Jsi fakt opravdový kamarád, všichni ostatní mě poslali do háje“ nebo „Mě neposlechnou, ale ty to s nima umíš“. A vy už už spěcháte plnit cizí příkazy, žádat za někoho o cosi, dodělávat ne svoji, ale cizí práci a venčit cizí psy, dokud jejich páníčci odpočívají na dovolené. Jestli vám není líto utrácet svůj život na cizí záležitosti, prosím, jen tak dál. Bohužel vám však toto neumění odmítat nezaručí ničí náklonnost.



Sympatie a antipatie jsou věc podivná, nepodléhají žádným zákonitostem. Člověk, který dovoluje, aby si ho kdekdo „osedlal“, se postupně stává apatickým, podrážděným, potají má na ostatní vztek, že vztah není tak docela vzájemný. Potlačuje svá vlastní přání ve prospěch jiných a cítí se být využíván a oklamán. Přitom však v podstatě sám nabídl jinému příležitost „zajezdit si“ na svých vlastních zádech.

Lidé utrácející vlastní život plněním cizích přání přečasto nic nevědí o těch svých. Následovat vlastní touhy není tak prosté, jak by se zdálo. Je třeba překonávat při tom překážky, zkoušet a snášet neúspěchy. Zásada „Žiju pro druhé“ je pohodlná, neboť zbavuje odpovědnosti za vlastní porážky a pokusy. Jdu tam, kam mě poslali, proto jsem vždycky ten hodný, ten chápající, ten laskavý. Je zajímavé, že lidé neumějící říci ne nemívají blízké přátele. Spíše jen takové, pro které je zkrátka pohodlné je čas od času využít. Nejde ani tak o nějakou surovost okolí, jako o fakt, že člověk, který se neumí nijak ozvat, se stává nezajímavým. Jeho osobnost postupně zaniká pod závalem cizí vůle. Nestíhá zabývat se tím, co zajímá jeho samého, nemá kdy rozvíjet vlastní vlohy, stává se apatickým a ke všemu je lhostejný.

Jak se naučit říkat „ne“? Naučte se poslouchat sebe sama. Je snad pro vás pohodlné vstávat v pět ráno, abyste někoho odvezli na letiště? Jste schopni uprostřed týdne jít na večírek a trávit tam čas málem do rána? Pokud je pro vás rovnou odmítnout těžké, naučte se využívat time-outu. Řekněte: „Počkej, teď nevím, co mám na programu, zavolám ti za hodinu“. Trénujte své „ne“ na žádost o zapůjčení peněz nebo úhradu za někoho v restauraci, když jste s tím nepočítali. Nejste povinni nikomu takto pomáhat, nejsou to přece žádní vaši staří rodiče, neplnoleté dítě nebo těhotná manželka. Za nikoho jiného totiž nejste odpovědní.

Krátké a zdvořilé odmítnutí neznamená, že jste špatný, zbabělý nebo lakomý člověk. Sděluje pouze vaše osobní limity. Jestliže stále odpovídáme „ano“, navíc bez nějakého zvláštního osobního nadšení, naše hranice, naše meze se jakoby vytrácejí, jsou stále méně zřetelné, až nakonec mizí. Přestáváme si vůbec uvědomovat sami sebe, kdo jsme, co jsme, co chceme, kam jdeme… Což, jak jistě souhlasíte, je dost smutné. Až se však naučíte odmítat, pak vaše upřímné „ano“ vám občas bude mnohem příjemnější.