Proč náš „opravdový život“ nikdy nezačne

Anna se na sebe zamračeně dívá do zrcadla a v očích má zlostné slzy. Vždycky na podzim si přísahá, že do příštího léta shodí přebytečná kila. A pak si konečně generálně obmění šatník. Koupí si i několik nových kabelek a bižutérii, která jí líbí už dva roky. Přestane o víkendu sedět doma a bude s holkama chodit na zajímavé akce, naváže nové známosti… Jenže ten hrozný zlozvyk cpát se před spáním čokoládovými bonbóny jí to vždycky všechno zkazí. Anna polyká slzy zlosti a hněvu na sebe samou. Její život zase nebude takový, jak o něm snila. Ale do příštího léta už určitě zhubne a potom…

Když ukládala dcerky ke spaní, Monika znovu myslela na svůj starý nápad s malým obchůdkem… Ještě po svatbě vyráběla krásné deníky a fotoalba a hrála si tenkrát vážně s myšlenkou, že si založí internetový obchod. Jenže pak se narodila Terezka a všechno bylo docela jinak. Když Terezka povyrostla, Monika se k myšlence vrátila, jenomže otěhotněla znovu. Teď už holčičky trochu odrostly obě, přece jen už tolik pozornosti nevyžadují, možná by se do toho mohla pustit? Jenomže – není to moc brzy? Podnikání je podnikání, musela by si toho tolik zjistit, naučit se. A co kdyby najednou dcerkám chyběla její pozornost? Nebo co kdyby se rozhodli pro třetí dítě? Ne ne, do podnikání se pustí až někdy později…

Edita studuje práva a má v úmyslu být skutečnou odbornicí. Veškerý svůj život tomuto přání podřizuje. Vůbec nepřipouští možnost strávit jednu jedinou minutu jen tak zbůhdarma. S kamarádkami se nevídá, do žádné kavárny nechodí, kino vůbec nezná, drží se stranou mužských, jenom aby se nerozptylovala. Teprve až získá vytoužený diplom a najde nějakou dobrou práci, potom a jedině potom si dovolí myslet i na něco jiného, než na studia…

Co všechny tyto ženy spojuje? Jedno jediné: odkládají svůj skutečný, opravdový život „na potom“. Na jakýsi blíže neurčený čas, který nemusí vůbec nastat. Zdá se jim, že čas opravdového života ještě nepřišel, teď musejí myslet na jiné, mnohem důležitější věci. Anna si myslí, že není dost hezká, aby měla právo na pěkný život, že si nezaslouží už teď se hezky obléci a dělat to, co vždycky dělat chtěla. Monika natolik lpí na své povinnosti být dobrou mámou, že na život mimo tuto roli se odváží myslet pouze v nejtajnějších snech. A Edita se obává, že jediná hodina odpočinku by ji mohla stát kariéru. Sama sebe přesvědčila o tom, že na odpočinek mají nárok pouze ti idé, kteří už všeho dosáhli.

V čem je jejich osudová chyba? Věří, že nastane chvíle, kdy všechno důležité už bude hotovo a kdy konečně budou moci žít tak, jak chtějí.


Život se však nikdy nezastaví. Jakmile budou vyřešeny jedny problémy, přijdou jiné a je možné, že budou ještě mnohem složitější. Budou se objevovat nové a nové důvody k odložení života „na potom“. Někdy propadáme iluzi, že kdesi v budoucnu nastane čas příznivých možností a potom teprve začne náš skutečný život.

To se však jen těžko stane, dokud se nezměníme my sami. Nikdy nebudeme mít lepší postavu, jestliže si odříkáme každé malé potěšení a stres z toho pak zajídáme čokoládovými bonbóny a smaženými brambůrkami. Starosti s dorůstajícími dětmi budou ještě větší, než s dětmi maličkými, a na jejich místo záhy nastoupí vnuci. V práci se samozřejmě také najdou naprosté nezbytnosti a neodkladné záležitosti.

Důležité je pochopit to hlavní: žádné „zítra“ nikdy nepřijde. Protože žádné „zítra“ ani neexistuje, existuje pouze „dnes“. „Dnes“ je to jediné, co ve skutečnosti máme k dispozici a co dokážeme kontrolovat. Budoucnost bude taková – jedině taková, jakou si ji zařídíme už dnes.

Co je však ještě důležitější je fakt, že nám nikdo nikdy nevrátí čas, který jsme strávili tím, že jsme si odpírali plnohodnotný život a právo na štěstí. Ať nás k tomu vedly sebedůležitější příčiny, jednou toho budeme litovat. Australská písničkářka a pracovnice hospicu Bronnie Ware napsala knížku „Čeho před smrtí nejvíce litujeme“. Uvádí v ní seznam věcí, kterých nejvíce litovali ti, kdo odcházeli ze života. Tři z pěti litovali právě toho, že jejich šťastný „zítřek“ nikdy nepřišel, zatímco oni žili životem, jaký od nich očekávali druzí, příliš mnoho pracovali a nevpustili do svého života změny, které si ve skutečnosti z celého srdce přáli.

A. Karavajevá