Asi se to stalo každému. Někomu se otevřete, jdete mu vstříc – a dočkáte se podrazu. Nad vašimi dobrými úmysly se leda ušklíbne. Na nabídku pomoci se otočí zády. Proč se to takové věci stávají? Odpověď možná najdeme v tomto moudrém příběhu.
Na dveře starého mudrce jednou zaklepala mladá dívka, která mu se slzami vyprávěla svůj příběh.
– Opravdu nevím, jak dál žít… Pořád se k lidem chovám tak, jak bych si přála, aby se oni chovali ke mně. Ke všem jsem upřímná, všem otevírám srdce dokořán… Podle možnosti jsem se vždycky snažila dělat pro druhé jen to dobré, nečekala jsem za to žádnou odměnu, pomáhala jsem, jak jsem mohla. Dočkala jsem se jen posměšků. Bolí to tak, že si s tím nedokážu poradit a jsem prostě už vyčerpaná. Řekněte mi, co mám dělat?
Mudrc ji trpělivě vyslechl a pak jí řekl:
– Vysvleč se donaha a projdi se ulicemi.
– Cože? Promiňte, ale tak daleko jsem se ještě nedostala… Snad jste se zbláznil, nebo je to nějaký nejapný vtip?
Mudrc náhle vstal, otevřel dveře dokořán a na stůl postavil zrcadlo.
– Stydíš se vyjít na ulici nahá. Proč se ale nestydíš chodit světem s obnaženou duší, otevřenou dokořán, jako tyhlety dveře? Pouštíš dovnitř každého, komu se namane. Tvá duše je zrcadlem, právě proto všichni vidí svůj vlastní odraz v jiných lidech. Jejich duše je plná zla a špatností – a právě ty vidí, když nahlížejí do tvé čisté duše. Nemají dost sil ani odvahy, aby si přiznali, že jsi lepší než oni, aby se chtěli změnit. To, bohužel, je dáno jenom těm nejsmělejším…
– Ale co mám dělat? Jak můžu změnit něco, co na mě vlastně nezáleží?
– … pojď, něco ti ukážu. Podívej, tohle je moje zahrádka. Starám se o ni už mnoho let. Zalévám ty nádherné květiny, ale přiznám se, že jsem ani jednou nezachytil tu chvíli, kdy se rozvíjejí jejich poupata. Vždycky vidím až nádherně rozvité květy a cítím tu líbeznou vůni. Vezmi si příklad z těch květů. Uč se od přírody. Otevírej své srdce lidem opatrně, aby si toho nikdo ani nevšiml. Duši otevři jen dobrému člověku. A rychle se vzdal těm, kdo by chtěli jen trhat tvoje lístky, házet je na zem a dupat po nich. Jsou to ubožáci, kteří tě ještě nedorostli a ty jim nemůžeš ničím pomoci. Budou v tobě vidět jen vlastní zvrácený obraz.
Léčivá pohádka o křivdě a odpuštění
Dárce – příběh k zamyšlení
Musíme žít u moře, mami…
Moudré,poučné.
Myslela jsem si,že jsem otevřela srdce letité nejlepší kamarádce a ejhle najednou mi řekla,že nejdeme stejnou cestou a bude lepší se rozejít.Dones nevím,co tak špatného jsem jí udělala,nejsem jsem si ničeho vědoma.A od ní jsem se to nedozvěděla.Komu jinému se otevřít,než nejlepší kamarádce.Dnes vím,že nebyla nejlepší…..Hodně to bolelo a zamrzelo,ale přežiju to.