Proč člověk zůstává tam, kde je mu zle?

Osvobození se můžeme dočkat pouze v tom případě, že si dokážeme uvědomit příčinu svých návratů tam, kde je nám zle. Existují pouze dva způsoby, jak s nimi skoncovat.

Možná jste se s tím ve svém okolí také setkali. Někdo se dokonce i opakovaně vrací tam, kde mu bylo zle. Lidé kolem s ním nejprve soucítí a snaží se mu pomoci; později však už jen přihlížejí a krčí nechápavě rameny. Zdá se to přece tak jasné! Musí odejít a nevracet se někam, kde se k němu nedobře chovali, kde s ním hnusně zacházeli, ponižovali ho a ubližovali mu, uráželi ho a trápili! Copak to proboha nechápe? Věřte nebo ne, chápe. Je to jako v oněch napínavých filmech o atomových ponorkách, kde se šlechetný hrdina znovu a znovu noří do temných prostor atomového reaktoru. Právě tady se kryje vysvětlení. Námořníci riskují život, aby opravili ponorku. A také náš dotyčný se do ničivého vztahu znovu a znovu vrací, aby ho „opravil“. Ovládá ho skrytý pocit viny a odpovědnosti za všechno, co se stalo a co se děje. Aniž by si to sám uvědomoval, domnívá se, že ten zlý a vyloženě destruktivní vztah je jeho vina.

Proč člověk zůstává v toxickém vztahu.

Alkoholikovi je třeba pomoci, aby se napravil! Pak bude všechno v pořádku a jeho srdce promluví naplno. Je třeba ještě víc se zapřít a s větší ochotou se nechat manipulovat a přizpůsobovat vůli hypernáročných rodičů, pak nastane idyla a vztah s nimi se napraví. Musíme přidat na výkonu, musíme se líp chovat, víc poslouchat a dát si všechno líbit – potom se arogantní šéfová promění ve vlídnou a chápavou kamarádku, začne se k nám chovat lidsky, ba dokonce nám třeba i zvýší plat!


Názorným příkladem je případ mladé ženy, která dost často navštěvovala svou kamarádku. Ta ji nemilosrdně kritizovala, při každé příležitosti nějak shazovala, kladla jí jízlivé a zesměšňující otázky, dělala si legraci z jejích rozpaků a zmatku, stále zdůrazňovala svoji všestrannou převahu. Mladá žena se pro to velmi trápila, nemohla spát, stále si v duchu přehrávala jejich rozhovory, hledala ty správné a vtipné odpovědi, představovala si, jak se dokáže správně bránit a jak kamarádku usadí… Načež k ní na její zavolání znovu šla na návštěvu. Jak to dopadalo si lze vcelku dost snadno představit. Přitom stačilo s povedenou kamarádkou prostě přerušit vztah. Avšak pocit viny tu mladou ženu znovu a znovu postrkoval do jaderného úseku: jdi a opravuj! I za cenu zdraví nebo života. Jestliže se ke mně tak chová, je to moje vina!

Co tedy vlastně někoho doopravdy nutí vstoupit do reaktoru — skryté přesvědčení, že všechno závisí jenom na jeho úsilí. Stačí vyvinout patřičnou snahu, nějakou dobu vytrvat a věci se napraví… Nemá to nic společného se slabošstvím, naopak, tihle lidé projevují přímo zázračnou trpělivost a vůli, vyvíjejí přímo neuvěřitelné úsilí pro „záchranu“ vztahu s alkoholikem, agresorem nebo jiným toxickým typem… Trochu si odpočinou, vydechnou si, vylížou se z nejhoršího a znovu se hrdinsky sápou tam, kde na ně čeká pouze trápení. Ještě trochu, stačí jen málo a podaří se to! Anebo zahynu hrdinskou smrtí!

Existují pouze dva způsoby jak z tohoto ničivého kruhu uniknout.

• Buď se dávka radiace ukáže být smrtící nebo rána příliš velikou, takže síly a zdraví dotyčného jsou vyčerpány. Ten, kdo ho trýznil, už ho tím pádem nepotřebuje.
• Nebo si dotyčný dokáže uvědomit, že žádnou vinu nenesl a nenese a žádnou zodpovědnost nemá a neměl. Jiní lidé se chovají podle svého, tak, jak jim to vyhovuje, jak to pokládají za potřebné. A my je nikdy nemůžeme předělat, nikdy si nedokážeme „zasloužit“ jejich jiný – rozuměj lepší – vztah k sobě.

Opravovat reaktor nemá žádný smysl, ponorka se dávno utopila a je třeba myslet na vlastní záchranu. Vyplavat nad hladinu. Je to těžké. Velmi těžké. Avšak osvobození nadejde, když si uvědomíme důvody, pro které jsme se vraceli tam, kde nám bylo zle. Pak se dokážeme vynořit. Nadechnout se a plavat jiným směrem.