Tento článek pochází z ruského internetu. Je reakcí na závažný problém dětských sebevražd provokovaných na sociální síti. Zdálo se nám, že má co říci i našim čtenářům.
S pubertálními dětmi pracuju 36 let. Mám tedy dost co říci o dětech ve věku, který je někdy nazýván „těžkým“ nebo „obtížným“.
Kdysi dávno v 80. letech jsme s mými svěřenci chystali představení, které jsme pojmenovali „Těžké dětství“. Scénář psaly děti samy. Psaly o škole, rodině, o nešťastné lásce, o všem, co dělá dětství těžkým. Myslím, že kdybychom ten scénář vzali dnes a chystali podle něj představení, nikdo by si nevšiml, jak je starý. Nic se nezměnilo. Jistě, až na počítače, především fenomén sociálních sítí. Ale to hlavní, to podstatné zůstalo stejné. V tom našem tehdejším představení byla část věnovaná dětským sebevraždám. Všechen materiál jsme důkladně studovali. Četli jsme i dopisy, které po sobě ty děti nechávaly. Mluvili jsme s těmi, které se podařilo zachránit. Ani jedno z těch dětí se na onen svět nechystalo doopravdy. Většina sebevražd připadala na dobu těsně před příchodem rodičů z práce. Děti doufaly, že táta nebo máma to stihnou. A že pochopí, že by měli něco udělat.
Tuhle část představení zakončili mí svěřenci slovy, která si pamatuju dodnes: kdybychom měli pojmenovat skutečnou příčinu odchodu dětí ze života, byl by to nedostatek lásky. Milujte své děti živé!
Ne, nic se nezměnilo. Nic. Myslím, že také dnešní děti by tolik nepropadaly playstationům a „přátelům“ na síti, kdyby měly více pozornosti, více lásky svých rodičů. Nechci to absolutizovat, ale trvám na tom. Závislostem na hrách i pokušením, kterých je síť plná, je třeba čelit včas, předem. Navázáním blízkého, přátelského vztahu s dítětem. Společnou aktivitou, společnými zájmy. Otevřenou náručí a uchem vždycky připraveným naslouchat. Nastolením důvěry pomalým, postupným uvolňováním pout závislosti, která dítě k rodičům vážou. Blízkostí, která nebrání v získávání zkušeností a otrkávání se v složitém vesmíru mezilidských vtahů. V nabývání sebejistoty. V nastolování vlastních hodnot.
Děti stojí o procházky s rodiči, o společné čtení knížek, o hraní dostihů a sázek nebo monopolů, o společnou přípravu sváteční večeře. Chtějí se dívat společně s rodiči na film a pak si o něm povídat, společně dávat dohromady své vlastní video, poslouchat muziku, co má rád táta nebo máma a co mám rád nebo ráda já. Mluvit o lásce a posté poslouchat, jak se maminka zamilovala do spolužáka. Opravdu se s rodiči nechtějí bavit jen o tom, „jak jim to jde ve škole“ a proč mají špatné známky!!!
Mám žákyni, která mi před pár týdny proplakala půl odpoledne v náručí. Mluvily jsme o tom, že po nocích vysedává na sociálních sítích. „A s kým mám mluvit?!“, bránila se. Já se doma sama bojím a máma chodí vždycky večer hrát kulečník! A bude se znovu vdávat, máme se stěhovat k tomu novými manželovi do rodinného domku. Já ho nenávidím, protože se mi posmívá, že ráčkuju! A máma říká, že na tom nic není, ať prej si zvykám, že se mi budou v životě smát ještě mockrát!“
Setkala jsem se s tou matkou a promluvila s ní o kulečníku. Řekla mi, že kulečník hraje pozdě večer a v noci a pokud ví, MAJÍ DĚTI V NOCI SPÁT.
Mám ve skupině chlapce, který v průběhu loňského roku opakovaně vyprávěl o tom, čemu je vystaven. Ustavičné konflikty rodičů. Hádali se každý den. Velice nahlas. Matka z domácnosti dokonce na měsíc odešla. Pak mi asi za dva měsíce volala, že chlapec už ke mně do skupiny nepřijde, protože má z geometrie trojku. Nevydržela jsem. Řekla jsem té ženě, že chce dítě zbavit jediného místa, kde má klid, kde se o něj někdo zajímá a poslouchá ho. Že je velmi těžké učit se geometrii, když vedle za zdí na sebe řvou a nadávají si dva lidé, které máte nejradši ze všech na celém světě. Tahle matka mě naštěstí vyslechla – a porozuměla.
Podobných příběhů bych mohla vyprávět desítky. O rodinách na první pohled spořádaných a materiálně zajištěných.
Ano, my jsme kolikrát také vídali své rodiče sotva hodinku denně. Jenomže za našich časů tu nebyl internet, nebyly tu sociální sítě a na nich „přátelé“ nabízející dětem snadné recepty na řešení situací, s nimiž si nevědí rady, nabízející zájem a „přátelství“. Předstírané samozřejmě, a to většinou s nějakým velmi pochybným, špinavým záměrem. Dokud však tito „přátelé“ budou mít o naše děti větší zájem než my sami, budou nad námi vyhrávat. Jim je totiž jedno, jakou známku dítě dostalo ve škole a mají spoustu času s ním na síti rozmlouvat. Rozmlouvat tak, že dítě je přesvědčeno, že mu rozumějí, že je chápou.
Dětem se nedostává lásky. Povídání. Ne o škole – o té mluví vůbec nerady. Protože jsou si jisty, že nás nezajímá nic jiného než známky. Které ve skutečnosti vůbec nic neznamenají. Ani škola nic neznamená, ale to už je jiné téma… Ale například otázka sexu. Třináctiletá dívka se s někým nevyspí proto, že s ní lomcuje libido. Vleze s ním do postele proto, že si myslí, že tohle je láska. Které má málo. Nebo ze zvědavosti, kterou neměla a nemá kde projevit a utišit.
Jestliže jste se jednou jedinkrát v případě nějakého veřejného ujasňování názorů nepostavili na stranu svého dítěte nýbrž na stranu opačnou, nebude vám důvěřovat. A v případě potřeby za vámi nepřijde žádat o pomoc.
Udělalo chybu? To se stává a stává se to často. Tehdy musíte učitelce, která před vámi dítě hubuje, říci: „Děkuji, to stačí. Nashledanou“. A teprve doma, jen ve dvou, si od dítěte nechat vysvětlit, co se z jeho pohledu stalo. A proč. A zaujmout stanovisko.
Nemluvím tu o žádné anarchii. Mluvím o nedostatku pozornosti. S nadbytkem pozornosti se nesetkáte. S přehnanou péčí ano. S přáním prožít život za dítě taky. S tendencí k drezúře dítěte rovněž. Ale nadbytek pozornosti? Nikdy. Přičemž budiž jasno, že jde o pozornost, nikoli o otroctví. Dítě si musí být jisto, že je milováno, ať je či bude jakékoli.
O tom další příběh. Volala mi babička, která od narození sama vychovává vnučku. Je téměř hysterická: „Tvrdí, že nechce být holka! Řve tu na mě, že homosexuální svazky mezi ženami mají právo na existenci! Nevím proč, nevím, co se s ní stalo!“ Mě osobně je všechno dost jasné. Dívka se touto cestou ujišťuje, že ji chtějí jakoukoli. S babičkou se domlouváme na řešení. Večer dívce v poklidu říká, že nad vším přemýšlela a chápe ji, že pokud opravdu chce být chlapcem, začnou se zajímat o podmínky operace. Dívka se k tématu víckrát nevrátila.
Čím více času dítě tráví v místech nějaké aktivity, záliby nebo koníčka, tím méně času prosedí na internetu.
Takových míst může být spousta. Fotbalový klub nebo kurzy juda, vlastně jakýkoli sport, divadelní studio, keramický kroužek, dobrý skautský oddíl… Školu rovnou vyškrtneme, ta už dávno přestala být místem, kde se něco dělá pro dítě. Jde o to, aby dítě mělo o tuto činnost zájem, aby je bavila a aby lidé, kteří ji organizují, měli zájem o dítě. A samozřejmě aby si rodiče kontrolovali vše, co je s docházkou na tyto aktivity spojeno – taková je doba.
Člověk odchází ze života, když přestává vnímat a rozumět jeho hodnotě. Ne života obecně, ale svého vlastního. Přestává chápat, že je potřebný. Že ho chtějí. I když propadl. I když ukradl v obchodě čokoládovou tyčinku. I když nosí čtyřky a pětky. I když nemyje nádobí. Stejně ho chtějí.
Co jsem vyslechla od svých svěřenců:
… jsem špatný syn, protože mám trojku z fyziky
… táta mě příště zas přiveze, jestli nebude opilý
… chci se stát režisérem, ale máma říká, že tam se určitě nedostanu
… u nás ve třídě je hodně dětí jako já – nenormálních
… prosila jsem mámu o pomoc a ona mi řekla, že už jsem dost velká, abych to udělala sama
… otčím mě potrestal, protože jsem telefonoval s tátou
A ještě nakonec: za všechno, co se děje s našimi dětmi, neseme odpovědnost my – rodiče. Nikdo jiný.
Marina Solotová
5 příběhů ze života dětí a jejich rodičů očima dětského psychologa
Proč bychom svoje děti neměli s nikým srovnávat