Pohádka pro dospělé: “Cizí kůže”

Tento příběh se odehrál kdysi dávno a dávno v africké savaně. I když možná, že ne zase tak dávno. A přihodit se to mohlo klidně i někde jinde, v jinou dobu a jiným lidem.

Jednou se v rodině hyen narodilo mládě. Matka s otcem čekali velice dlouho a netrpělivě na tento okamžik a byli opravdu šťastni, protože to byl jejich první potomek. Nemohli se dost vynadívat na to malé spící klubíčko a celou noc probděli, aniž by zavřeli byť jen na vteřinu oči. Po ránu k nim přišla vědma Ramla. Ramla vždycky prohlížela každé mládě a vybírala pro ně jméno. Dlouho se mlčky dívala na malé hyeňátko a potom pronesla tato slova:

«Není z našeho plemene… Handžu (divoká kočka), dávám mu jméno Handžu. Budete se muset moc a moc snažit, aby se stal takovým, jako my, jinak bude vyobcován».

Otec s matkou nejprve slovům vědmy pořádně neporozuměli. Poté však s každým dnem pozorovali, že Handžu se jim podobá stále méně. Jeho kůže byla světlá, nebyla na ní jediná tmavá skvrnka, tlapy měl velké a silné, na hlavě mu vyrážela lví hříva a hyení vytí se mu vůbec nedařilo… připomínalo to spíše řev. Matka s otcem se velmi obávali, že by smečka mohla jejich mládě vyhnat, protože podle jejich přesvědčení by to pro Handžua znamenalo jistou smrt. A tehdy matka vymyslela způsob, jak svého syna mohou zachránit – udělají mu hyení kůži a budou ho vychovávat jako hyenu. Hned začali spolu s otcem vytrhávat chlupy z vlastní srsti a vyrobili pro mládě kůži.

«Jen podívej, otče, jak se začal podobat hyeně»,řekla matka a dívala se na Handžu v nové kůži.

«Je tak hezoučký…a vypadá jako všechna ostatní mláďata».


Jenom Handžuovi se tahle kůže vůbec nezamlouvala: tlačila ho na bocích, zmáčkla mu tlapy tak, že se nemohl volně pohybovat, v jednom kuse si musel sedat a tlapy ho od toho bolely. Mládě se pokusilo nepohodlnou kůži shodit, otec mu však bolestivě stiskl tlapu a řekl, ode dneška bude stále tuhle novou kůži nosit, jinak by ho vyhnali. Handžu nechápal, co udělal špatně a proč se na něj rodiče tolik zlobí. A od té doby se v jeho duši usadily pochybnosti a strach… Každý den si teď musel oblékat novou kůži. Bylo to moc nepohodlné a bolelo to: tlapy mu stále trnuly, záda ho bolela a hříva mu zpod kůže vylézala ven. Celou dobu musel dávat pozor,aby mu kůže nesklouzla. Handžu se na rodiče zlobil. Avšak rodičům bylo také těžko a byli plni obav. Strašně se báli, že ostatní pojmou podezření, že Handžu není takový jako všichni a vyženou ho ze smečky. Ze všech sil se matka s otcem snažili Handžuovi pomáhat. Kůži museli ustavičně upravovat, protože z malého mláděte rychle vyrůstal. Snažili se být mu stále nablízku, hlídali, jak se chová, napovídali mu, jak se správně chovat má. Tím ustavičným napětím matka po nocích tiše plakala a otec ji utěšoval. Handžu ležel ve své postýlce, všechno to slyšel a myslel si, že je to jeho vina. Rozhodl se, že bude ze všech členů smečky ten nejlepší a rodiče na něj budou moci být hrdí.

Ráno se Handžu vtěsnal do hyení kůže a se všemi ostatními mláďaty se šel učit, jak se loví. Snažil se dělat všechno jako ostatní hyeny, i když někdy se mu zdálo, že už to nevydrží, že shodí hyení kůži a vrhne se za kořistí. Cítil v sobě takovou sílu, že se sám polekal. Hned si vybavil přísný otcův pohled, který mu říkal: «to nesmíš!» Handžu se zastyděl za svůj bláznivý nápad, svěsil hlavu a začal napodobovat ostatní hyeny. Tak to šlo každý den po celý dlouhý čas. Otec s matkou byli spokojeni, že se jejich syn ničím neodlišuje od ostatních mláďat a jeho trápení vůbec nevnímali.

Jednou v noci Handžu nemohl spát, vstal z postele, vylezl z nory a rozběhl se savanou. Ani si sám nevšiml jak a napřímil záda a pořádně narovnal mocné tlapy. Hyení kůže praskla a rozpadla se. Handžu se nadechl z plných plic, setřásl zbytky svých «okovů» dal se do rychlého běhu. Nejprve, pravda, pomalu, pak rychleji a rychleji a nakonec uháněl rycheji než vítr. Cítil, jak jeho mocné tlapy nabírají sílu a z jeho hrudi se řine lví řev. Byl svobodný! Avšak jen co zazářil první sluneční paprsek, Handžu se vracel ke smečce. Cestou našel svou kůži, ohnul záda, posadil se, nasoukal se do ní a vydal se domů. Vtom v křovinách zahlédl stín a už už se chtěl na něj vrhnout… ještě včas se však vzpamatoval. Bál se prozrazení. Zastavil se a pozoroval křoviny.

«Pamatuj, kdo jsi!», uslyšel Ramlin šepot. «Nikdy na to nezapomínej!». Handžu

popošel blíž ke křovinatým houštinám, avšak nikdo tam nebyl. Pospíchal tedy domů.

Když matka ráno uviděla rozervanou Handžuovu kůži, strašně se polekala. Hned probudila otce a společně si začali vyškubávat srst, aby kůži vyspravili. Strach o syna je doslova ochromil a zároveň jim dodával sílu. Když se Handžu probudil, zahrnuli ho obviňováním a hrozbami. Handžu se cítil provinile a moc a moc se styděl za své noční chování. Chtěl všechno napravit. Navlékl si rodiči vyspravenou kůži a šel ke smečce, kde Ramla učila mláďata pravidlům přežití a lovu. Pozorně se na starou vědmu zahleděl. Čekal, že se vrátí k minulé noci. Ramla však neřekla nic. Mlčela. «Jsem docela sám», pomyslel si Handžu.

Tenkrát začal Handžuův tajný noční život. Čas, kdy to mohl být opravdu on, kdy mohl shodit nenáviděnou cizí kůži a být sám sebou… V těch nočních chvílích se Handžu ničeho nebál, za nic se nehanbil. Byl svobodný. Celá savana mu ležela u nohou. V ty chvíle mu připadalo, že se ho celá savana bojí… Když se nad ránem vracel, vždycky slýchal Ramlin hlas: «Pamatuj, kdo jsi! Nikdy na to nezapomínej!» Ráno se pak styděl a znovu rodičům sliboval, že v noci nikam neuteče. Ale byo to silnější než on, nedokázal proti tomu nic udělat. Rodiče se na něj zlobili, hubovali ho, obviňovali a trestali.


Každé ráno teď matka hyena proplakala a otec se zuřivě na Handžu vrhal. Nejprve se Handžu styděl a cítil se provinilý, později se cítil ukřivděný a bylo mu to líto. Začínal se na své rodiče hněvat a v duchu je obviňoval. A brzy mu to bylo už jedno. Zlhostejněl. Jen Ramlin hlas mu přinášel naději: «Pamatuj, kdo jsi! Nikdy na to nezapomínej!» Takhle pak žili dlouhou dobu. Handžu rostl a cítil se v hyení smečce stále cizejší.

Až jednou došlo k události, která navždy změnila Handžuův život.

Hyení smečka lovila buvoly. Dospělého buvola by ulovit nedokázali, proto si jako kořist vybrali buvola dosud mladého. Když spal, zaútočila na něj celá smečka. Mladý buvol byl zabit a všechny hyeny se radovaly ze zdařilého lovu a bohatého úlovku. Tento buvol však byl synem vůdce buvolího stáda. Když se otec dozvěděl o synově smrti, strašlivě se rozzuřil a chtěl hyení smečku zničit. Při pohledu na rozzuřeného buvola se hyeny v hrůze rozutekly. Jen vůdkyně hyení smečky Činva zůstala na místě, aby hájila kořist i svůj hyení klan. Handžu věděl, že Činva v zápase s buvolem podlehne a velmi dobře věděl, že by mohl pomoci. V kůži hyeny však neměl žádnou šanci ani on. Viděl zmrazující pohled svého otce a měl obavu, aby se ho otec nepokusil zastavit. Otec však chápal, že už není v jeho silách Handžuovi něčem bránit. Handžu narovnal záda, vztyčil se v celé své výšce na mohutných tlapách, zhluboka se nadechl a shodil hyení kůži. Viděl, že vzdálenost mezi vůdcem buvolího stáda a Činvou se bleskově zkracuje. Udělal jeden mohutný skok a postavil se mezi Činvu a buvola. Neváhal ani vteřinu a zahryzl se buvolovi do mocné šíje. Buvol se marně znovu a znovu pokoušel Handžua setřást, ryčel a výhružně bodal do vzduchu svými strach nahánějícími rohy. Lev ho však držel pevně a nerozevřel čelisti, dokud buvol nepadl mrtev k zemi. Dlouho ležel Handžu bez hnutí na buvolím těle. Hyení smečka, přilákaná pachem nové kořisti, se postupně začala vracet. Žádná z hyen nemohla uvěřit svým očím. Stál tu před nimi nádherný, silný a mohutný mladý lev. Handžua v něm nikdo nemohl poznat. Jen stará Ramla se k němu přiblížila a řekla: «Pamatuj, kdo jsi! Nikdy na to nezapomínej!»

Handžu pochopil, že nastal čas hyeny opustit. «Chci najít svoji smečku», řekl Činvě. «Ty však jsi součástí této smečky a vždycky k nám budeš patřit», uslyšel v odpověď slova, na která tak dlouho a toužebně čekával. Jeho myšlenky však byly už daleko a srdce mu velelo jít. Handžu objal své rodiče a odešel hledat svou cestu. Šel jako pán, jako král savany, kráčel beze spěchu, vznešeně a majestátně.

Rodiče se za ním dívali a vůbec nevnímali, že zpod cárů staré hyení kůže září ve slunci lví hříva a pyšně se nese dlouhý, vznešený lví ocas.

Jana Klyženková

=========
Není žádný důvod cítit se osamělí, dokud je na světě láska a světlo.
Moudrý příběh o odpuštění