Oběti našich projekcí

projections

Projekce je udivující věc. Je to schopnost lidské psychiky přisuzovat věcem, zvířatům a lidem (zvláště dětem) vlastnosti, se kterými mohou ve skutečnosti mít jen velmi málo společného, avšak jsou velmi významné pro toho, kdo je přisuzuje.

Představte si, že každý z nás je vybaven zvláštním kinoprojektorem, který dokáže promítat svůj vlastní film na jakýkoli objekt. Obsah onoho „filmu“ bude zcela závislý na našich zkušenostech , na tom, co známe, co jsme schopni předpokládat, na tom, co „nosíme v sobě“.

Nemůžeme však o člověku předpokládat něco, o o čem nemáme ani ponětí. Vše, co připisujeme druhému, je součástí našeho vnitřního světa, je to v nás samých, ve větší či menší míře.

Projekce je podvědomý mechanismus. Nemůžeme se přinutit vidět ve druhých to, co „je třeba“. Nejspíše proto, že když si do nich projektujeme to, jak je vidíme, dokážeme tak stanovit součásti své vlastní osobnosti.

Působí zde následující princip: ostřeji a silněji vidíme na druhých ty vlastnosti, které vytěsňujeme a neuvědomujeme si u sebe. To, co je pro nás obtížné představit si u sebe, vidíme se vší zřetelností na druhých lidech. Jako kdyby nám náš osobní kinoprojektor pomáhal vidět částečky svojí vlastní podstaty. A nejen je uvidět, ale i získat, navázat dialog s těmi částmi vlastní osobnosti, s nimiž vnitřní dialog je nemožný. Ať jde o lásku a nadšení nebo nenávist a nepřátelství, hlavní je, že dialog probíhá.

Jak loďku pojmenuješ, tak popluje.

Druhou stránkou mechanismu projekce je, jak naše projekce mění objekt, na který jsou zaměřeny.

Je to udivující, ale je to fakt: mezi dvěma lidmi, zvláště blízkými, vzniká jisté „pole“ měnící oba subjekty. A rychleji se mění ten, který byl už od počátku naladěn přiblížit se vidění pro něj významného člověka.

Děti a zvířata jsou nejlepšími obrazovkami našich projekcí.

Projekční mechanismus je podvědomý, neříkáme druhému: „Buď takový a takový“. Podvědomě toužíme, aby takový byl. A on se takovým stává.

Projekce je možné přenášet slovně:

“Jsi stejná, jako babička Helga…“ Být stejná jako babička Helga znamenalo být lakomá, sebestředná a sobecká, hloupá, omezená a vůbec být nepříjemným člověkem.

“Podívej, jaká jsi nepořádnice! Nejsi schopná si nic uspořádat!“ V tomto případě se dítě stává nositelem matčiny „nepořádnosti“, s níž maminka nijak nedokáže navázat dialog.

Pětiletý chlapeček se v rodině sestávající ze tří žen může stát objektem projekce „jediného mužského v rodině“, „muže, na kterém všechni závisí“ a tento neúměrný náklad táhnout na svých ramínkách.

Oběti projekce dělají cosi za kohosi, stávají se hrdiny cizích filmů. Hrají cizí roli, často na sebe berou cizí povinnosti, cizí nemoci, cizí osud. Jakoby se pokoušejí dodělat to, co nedodělal ten, jehož projekce na nich visí.

Pes může ochotně přijmout projekci vašeho druhého nebo třetího dítěte a být pro vás právě jím. A kočka se může stát odrazem vaší bouřící se duše. Zvířata se velmi ochotně přizpůsobují požadavkům svých pánů. Dokonce i zevnějškem se jim dokážou neuvěřitelně podobat.

     
Tak se mezi jiným často chovají i osvojené děti, začínají se podobat svým adoptivním rodičům více, než děti vlastní a dokonce mohou získat i geneticky vrozené dědičné choroby (!). Všechno proto, aby se staly součástí systému, aby s ním splynuly, aby byly „jako vlastní“, takové, jako „opravdový syn“, nebo jako je „táta“. Aby splnily do nich vložená očekávání a … projekce.

Zvířata na sebe rovněž „s radostí“ berou naše projekce. Když se jim daří, dokážou za nás být nemocná těmi absolutně „nejlidštějšími“ neduhy. Mohou zemřít na rakovinu nebo diabetes, a vzít tak na sebe nezbytnost prožívat tato onemocnění kolující v naší rodinné anamnéze. Dokážou místo nás zemřít záhy po smrti někoho nám blízkého, a vyjádřit tak naši hlubokou depresi.

Díky projekční schopnosti naší psychiky se zvnějšku dokážeme potkat s tím, s čím je těžké setkat se vnitřně. Tímto způsobem se snažíme obnovit svou celistvost.

Tuto celistvost však obnovujeme na úkor druhých.

Dcera se tak pro matku může stát možností realizace vlastní ženské přitažlivosti. Matka ji bude strojit místo sebe a držet ji před sebou jako štít, jímž bude společnosti předvádět svou projekci. A dívka bude nucena hrát cizí, vnucenou roli, být matčinou náhradou.Často bude muset i ve vztahu k otci hrát roli „manželky“ a „dospělé ženy“, brát na sebe péči o něj a demonstrovat sexuální přitažlivost místo matky.

Na synech osamělých žen velmi často ulpí projekce „jediného muže v rodině“ a „věrného průvodce životem“, která těmto mužům nedovolí „zradit matku“ a žít svým vlastním životem.

Když bereme to, co je naše, skutečně za své na straně jedné, a když se dokážeme oprostit od cizích projekcí na straně druhé, zbavujeme své děti nutnosti nést za nás všechny naše povinnosti. Sobě samým pak poskytujeme možnost prožít svůj vlastní unikátní život v celé jeho hloubce i šíři.

I.Dýbová

=========
Když nedokážete někomu odpustit
Dárky, které zabíjejí

Více pro dobrou náladu: