Nejdřív se dozvíte, že se máte jinak oblékat. Potom, že máte zhubnout.

A potom zas, že máte být energičtější a dívat se na svět veseleji. Víc optimisticky. Nestěžovat si. A něco udělat s vlasy. Jiný účes by to chtělo. Taky si přečtěte knihu, co je zrovna v módě a sledujte videa o seberozvoji. A když zhubnete, změníte účes, oblékáte se jinak a začnete se optimisticky usmívat, dozvíte se, že jste moc staří. A co máte dělat pak?

Jeden muž to řekl své ženě, se kterou žil už pětadvacet let. Když s ním v módním sportovním obleku podnikala náročnou túru a kráčela za ním s těžkým batohem na zádech. Celý život hubla, překonávala se ve fitku, cvičila břišní svalstvo a nechávala se sportovně ostříhat tak, jak se to manželovi líbilo. Dívala se na filmy, které se mu zamlouvaly a četla knihy, které jí doporučil. O dovolené s ním sjížděla řeky a šplhala po horách. Večer u ohně odháněla komáry a zpvala trempské písně při kytaře. Její muž takové dovolené miloval. Dělala všechno, co se mu líbilo. Přijímala jeho kritiku. Snažila se. Pak se rozzlobil, že jde pomalu s tím těžkým batohem. A řekl: jsi moc stará!

Co si může člověk s takovou kritikou počít? Není to ani váha, ani účes. Není to nový film o kosmickém vědomí, na který se můžete podívat. Padesát let prostě ze hřbetu neshodíte a nebudete jen tak skotačit houštinami za zpěvu písní…

Čtvrt století dělala všechno, co chtěl ten druhý. Kvůli jejich manželství. Aby si zasloužila jeho lásku. Aby mezi nimi bylo porozumění. A potom její muž rychlými dlouhými kroky odešel daleko napřed a ona seděla na batohu a plakala. Byla hrozně unavená. Jako malý šedivý trpaslík seděla v lese a plakala. Bez jakéhokoli náznaku optimismu.

Protože nežila tak, jak si sama přála. Mořila se hladem a potila se v tělocvičnách, na dovolených se vláčela lesem a šplhala po horách. Přitom si přála něco docela jiného. Tiché večery na břehu moře, procházky podzimní přírodou, pečení buchet a voňavých koláčů, občas romantický film, delší vlasy, sem tam si na gauči číst, jít v krásných šatech do divadla…


Nežila svůj život. Dělala, co se líbilo jejímu muži. Nechtěla ho ztratit. A on jí za to řekl, že je stará a nechal ji v lese, protože se tak hrozně pomalu táhla…

Podařilo se jí dojít k silnici a po ní na nádraží. Batoh s většinou nákladu nechala v lese. Na jízdenku měla peněz dost. Jela a dívala se oknem na tmavý les, ze kterého se zázrakem vymotala…

Jí se to podařilo. Někomu se to nepovede vůbec. A pořád hubne, stříhá si vlasy, neodpočívá ani nejí tak, jak by chtěl, ale tak, jak chce někdo jiný. Zbytečně. Nakonec ho stejně můžou nechat v lese, protože je moc starý a s batohem mu to jde pomalu…

=========
Proč dokud někoho neobejmeme, je těžké porozumět jaký je náš vzájemný vztah?
Proč život nemůže probíhat nesprávně