Přicházím domů a koukám co je nového na Facebooku, chci vědět, co se děje v životě mých přátel, co je zajímá a baví (konec konců kvůli tomu snad socsítě vznikly, ne?).
Ve vší kráse se zjevuje dost hustý obraz: nekonečné moře repostů. Vtipných i méně vtipných obrázků z různých humoristických stránek, citátů pochybného autorství, záplava receptů i aktuálních článků.
A jestli snad dřív lidi alespoň nahrávky doplnili nějakým komentářem typu „Všichni mrkněte na tohle video“, „Fakt bezva článek“ nebo aspoň obyčejným smajlíkem, teď jsou všichni zticha. Žádné názory, žádné emoce. Přišla doba němých repostů.
Na chvíli se přesuneme do doby před 5-10 lety, do doby, kdy se sociální sítě teprve stávaly běžnou součástí našeho života.
Jak to, že bleskově ovládly svět? Je to prosté: sociální sítě poskytly každému možnost, kterou jsme dříve neměli, kterou jsme však – ať už vědomě nebo podvědomě – mít toužili. Na počátku 21. století, kdy informace se stala základní valutou, nejdůležitější zbraní a hlavní nemateriální hodnotou, lidé v masovém rozsahu pocítili potřebu nejenom informace získávat, ale také je tvořit.
Sociální sítě se staly prostorem, který realizaci této potřeby plně uspokojoval. Získali jsme nejen možnost najít staré kamarády, ale především: říci o sobě světu. Kdo jsme, co děláme, jaké myšlenky nás napadají, co nás zneklidňuje, co nám dělá radost, co nám kazí náladu – a čím to může zneklidnit, udělat radost nebo zkazit náladu našim čtenářům, našim „přátelům“. Každý člověk si mohl vytvořit svůj vlastní, ničemu jinému nepodobný obsah („kontent“), a díky tomu nejen nacházet příznivce, ale také se něco nového relativně rychle dozvědět.
Sociální sítě rovněž poskytly prostor, kde se mohli projevit lidé s tvůrčími schopnostmi. Nikoli náhodou vznikl fenomén „síťové tvorby“ – nových typů poezie, ilustrací, hybridních forem na pomezí slovesného a vizuálního (sem například patří všechny možné letáčky a motivující plakáty). A také pro ty, kteří tvořili mimo síť, bylo snazší vyprávět na ní o své práci, organizovat setkání a jiné společenské akce – od grandiózních hromadných setkání až po intimní sraz desítky bývalých spolužáků.
Zdá se, že i teď je všechno, jak má být: stejní lidé, stejná společenství, ale cosi nepostižitelného se změnilo. Co se stalo – selhala technologie sociálních sítí, nebo se něco stalo s námi?
Odpovědi je třeba hledat na obou stranách. V současné epoše rozkvětu sociálních sítí na nich vzniká tolik informací, že všechny je „strávit“ prostě nepřipadá v úvahu. Proto se pozornost soustřeďuje na ty výrobce obsahů, jimž důvěřuje většina uživatelů. Jsou to mediálně známé osobnosti nebo velká uskupení, ochotná jedno druhému kvůli novým členům prokousnout hrdlo. Postupně si vybojovávají svá teritoria – a ta zaplňují sami sebou.
Ale také my jsme jiní. Už nepociťujeme potřebu něco vytvářet, když všude kolem je tolik hotového materiálu. Proč se namáhat, vydávat energii a ztrácet čas? Proč se mám mořit s vymýšlením fórku, když tady už je hotový a ještě vytištěný na vtipném pozadí? Nemá smysl posílat fotku svého ne zrovna povedeného moučníku, když můžu repostnout mnohem povedenější i s receptem (to jsem ale hospodyňka!). Není k ničemu vyjadřovat se k událostem ve světě, najděte dobrý repost v nejnovějších komentářích. Nač přemýšlet. Všechno už je uděláno. Lajknout a sdílet s přáteli, to stačí. Repostni a zapomeň.
A skutečně také zapomínáme. Není se co divit, vždyť to, čemu věnujete sotva pár vteřin, se v paměti neudrží. Lidé často mluví o tom, že za pomoci repostů si označují nějaké zajímavé materiály, aby se k nim vrátili později. Ale téměř nikdy to neudělají – zajímavosti jsou pohřbeny pod vrstvou nových repostů.
Ani tohle však není to nejhorší… Co je opravdu smutné a strašné je fakt, že postupně ztrácíme vlastní tvář. Jdu na Facebook a vidím jen reposty. Kdo je vyrobil? A proč? Mí přátelé se změnili v jakousi beztvarou jednolitou masu. Jednoho od druhého už nejde rozlišit. Lidi, haló, je tu ještě někdo opravdu naživu? Nebo se z vás všech stali roboti, kteří poslušně klikají na tlačítko „sdílet“?
Každý den čtu na Facebooku příspěvky svých přátel, ale nemám vůbec ponětí, co je v jejich životě nového. Je ještě několik málo lidí, o kterých nějaké skutečné zprávy mám – jedna dívka například píše krátké zprávičky o svém studiu v zahraničí, o životě tam, o knížkách, které se jí líbily nebo o nových známých. Jiný známý píše krátké noticky o různých maličkostech a někdy jsou jeho textíky o různých všedních podivnostech, každodenních úspěších a nezdarech tak legrační, že se nahlas směju. Patří sem i člověk, který posílá reposty, ale každý z nich doprovodí opravdu dobrým komentářem, který sedne a který má smysl.
Když čtu zprávy těchhle lidí, je mi hned líp. V tu chvíli cítím, že v nekonečných, lhostejných, informačním harampádím zavalených prostorách sociálních sítí ještě existuje život. Existuje naděje, že přece jen jednou zvítězí.
A teď pěkně – lajk a sdílejte tenhle článek s přáteli!
Jak se stát nesnesitelným na Facebooku
O virtuální realitě sociálních sítí