Bývalý spolužák je chirurgem v nemocnici. Jednou jsme se sešli ještě s dalšími přáteli, bavili jsme se o práci a pak se řeč stočila na to, jaký dárek kdy kdo dostal.
Řada přišla na chirurga a on nám vyprávěl tento příběh:
Když mu bylo osmadvacet, přivedli k němu rodiče šestiletou dcerku. Spadla nešťastně na ruku. Byl to velmi silný náraz. Podíval se na snímek, naštípnutí ani zlomeniny žádné, z tohoto pohledu v pořádku. Holčička však měla vrozený defekt zápěstí – bylo stále trochu ohnuté, prakticky nepohyblivé, hýbat mohla jen trochu prsty. Rodiče říkali, že jim byla nabízena operace, ovšem bez záruky úpěchu. A navíc neměli moc peněz…
Byl tenkrát začínajícím chirurgem a případ byl pro něj velmi zajímavý. V duchu už viděl, jak by vedl operaci, co a jak by dával dohromady atd… Řekl rodičům, ať si zajistí předoperační a vrátí se k němu.
Po několika dalších prohlídkách a konzultacích s kolegy byl přesvědčen, že holčičce dokáže pomoci a domluvil se s vedením kliniky. Pozval si rodiče, řekl jim, že operaci provede, ale následnou fyzioterapii pak budou muset absolvovat na jiné klinice, kde se o dítě patřičně postarají.
Rodiče váhali, báli se, že se stav ruky ještě zhorší a stále chtěli nějaké záruky.
– Říkám vám úplně poctivě, že pianistkou nebo tenistkou nikdy nebude. Ale ta ruka se narovná, bude normálně pohyblivá, bude ji bez problémů ovládat, bude normálně psát.
Vtom se ozvala ta holčička:
— Pane doktore, a budu moct kreslit? Já moc a moc chci kreslit.
Matka se rozplakala a přitiskla dítě k sobě. Otec jen sklopil oči a nakonec souhlasil.
— Asi za rok, – pokračoval náš přítel – jsem dostal ten nejcennější dárek. Přišli za mnou do práce ti rodiče i s holčičkou. Dostal jsem obrázek, který pro mě namalovala.
A ukázal nám na mobilu fotku dětské kresby. Velikánskou, botaniky dosud nezařazenou pestrobarevnou kytku a pod ní neumělý nápis tiskacími písmeny: DĚKUJU, PANE DOKTORE!
Dárek důležitější než mnohé jiné věci