Když o nás někdo něco nepěkného říká a jiný nám to reprodukuje…

…někdy je za tím dobrý úmysl, častěji však toxická manipulace, na kterou je třeba správně odpovědět.

Proč nám vlastně lidé reprodukují cizí slova? A co na něco takového odpovědět?

Občas nám někdo předává cizí hanlivá slova o naší osobě; slova velmi nepříjemná a urážlivá. Jistěže, může nám je reprodukovat z opravdu dobrých pohnutek – chce nás uchránit před nebezpečím, upozornit nás na toho, kdo nás za našimi zády haní, varovat nás před přílišnou otevřeností k takovému člověku, který o nás roznáší pomluvy. Za takové upozornění je třeba poděkovat a přijmout na jeho základě správné závěry.

Častěji je však taková reprodukce manipulací. Čeká se od nás nějaké jednání v odvetu, jednání adresované tomu, kdo o nás něco špatného říkal. Jen si vzpomeňte na hroznýše z Mauglího. Baghíra s Balúem Káovi namluvili, že opice, totiž Bandar lóg, o něm šíří pomluvy, že je jen tlustá stará žížala. Potřebovali, aby se Ká na Bandary rozzuřil, aby jim pomohl vysvobodit Mauglího, kterého opice unesly. Dobře to vymysleli! Špatná slova vyřčená o nás nám někdo také může reprodukovat čistě pro vlastní potěšení. Urazí nás jménem někoho jiného a zůstane nepotrestán. „Včera o tobě šéf na poradě řekl, že takového idiota svět ještě neviděl! A všichni se smáli!“ Vy samozřejmě ztratíte náladu, bolestně se vás to dotkne, zatímco ten, kdo „vyřizoval“ šéfova slova, si to zlomyslně užívá. Mohl ovšem také přehánět, nebo si dokonce vymýšlet. A přisoudil šéfovi něco, co by vám rád řekl sám, jenomže se bojí odpovědi…

Nehezká slova bývají reprodukována s úmyslem dosáhnout vaší reakce. Takové, která vyhovuje reprodukujícímu – hněvu, konfliktu, přerušení vztahu, pláče, bolesti, lítosti… Existují dvě velmi dobré odpovědi tomu, kdo se vás chce bolestně dotknout nebo vás dokonce vyprovokovat ke konfliktu.

První odpověď je docela jednoduchá: „A co jsi řekl ty, když jsi slyšel, jak mě uráží?“ Pokud se osoba „vyřizující“ hanlivá slova nebo věty začne v rozpacích zaplétat a vysvětlovat, že musela mlčet, protože odpovědět se v té situaci nedalo, je všechno jasné. Buď zbaběle mlčela, anebo jako správný zrádce a podrazník přitakávala názoru toho, kdo vás pomlouval. Načež vám ještě hanlivá slova o vás vyřizuje. O úrovni takového člověka se není třeba šířit.

Druhá odpověď je součástí až anekdotické historky o ruském carovi Alexandru III. Nejde však o pouhou anekdotu, příběh je pravdivý. Carovi někdo udal jakéhosi řadového vojáka. Voják se strašně opil a nepřístojně vyváděl. Nedal se uklidnit, až mu nakonec velitel ukázal na carův obraz visící na zdi – copak se smí takhle vyvádět před carovým portrétem? Voják však opilecky prohlásil, že na cara on kašle. „Jak že se jmenuje ten voják?“ přeptal se Alexandr, když mu to vyprávěli. „Oreškin.“ „Hm,“ pravil car. „Já na Oreškina taky kašlu.“ Tím byla věc vyřízena.

Za pravdivou a užitečnou informaci tedy děkujeme. Ale za pokus nás zranit, bolestně se dotknout a přimět nás mstít se, aby měl ten, kdo donáší, radost, neděkujeme. Využijeme jednu z odpovědí uvedených v textu. Neprojevíme sebemenší zájem. Lépe je zeptat se přímo toho, kdo nás údajně pomlouval. Anebo zvolíme carův přístup a „na Oreškina“ se vykašleme. Je snad toho málo, co namluví a nevykřikují se opilci po hospodách?

Anna Kiryanova

=========
Nesnesitelné věci se někdy dají snést po částech. Po troškách…
3 lekce, které změnily můj život