Když máte pocit, že tohle není ono

Jednou jsem navštívila psychoterapeutku z velmi zvláštní příčiny. Bála jsem se, že se ze mě stává sociopat.

Důvod? Můj pocit, že něco není, jak má být.

Bylo mi 30, byla jsem vdaná a podle všeho jsem nejspíš měla snít o narození dítěte. Všechny vdané ženy po třicítce přece, jak se zdá, touží po narození dítěte. Nebo alespoň většina.

Jenže já jsem dítě nechtěla. Pomyšlení na děti mě nenaplňovalo radostí, ale neklidem.

Proto jsem usoudila, že mám nejspíš nějaké socipatické sklony. Šla jsem k psychoterapeutce, aby mi potvrdila diagnózu a poradila, co s tím. Ta laskavá žena mi vysvětlila rozdíl mezi mnou a sociopatem. „Sociopat není schopen citu. Žádné pocity nemá. Vy naopak city překypujete. Problém bude spíš v tom, že máte dojem, že NĚCO NENÍ JAK MÁ BÝT“.

Takže proto jsem měla obavy. Ne pro neschopnost cítit, ale protože jsem své city nedokázala přijmout. Měla jsem za to, že ke každé události se vážou „správné“, nebo „nesprávné“ emoce. Přistihla jsem sama sebe s těmi „nesprávnými“ a bála jsem se, že se mnou není něco v pořádku.

Naštěstí mě to přešlo.

Jsme lidé, nejsme operační systémy.

Jsme utvářeni složitě. Každý z nás je zcela jedinečný. Ve své nedokonalosti jsme dokonalí. Každý zná nejlíp sám sebe. Žádný jediný možný „správný“ pocit zkrátka neexistuje.

Některé způsoby chování se samozřejmě ve společnosti šíří… stávají se v myšlení většiny lidí jakýmsi kánonem, šablonou, něčím jedině správným, co je třeba napodobit. Jenomže když člověk v rámci tohoto napodobování a snahy být jako všichni popírá vlastní city, začne jeho osobnost strádat. K potlačování vlastních citů někdy volí různé „životabudiče“, tepe sám sebe vnitřním kritickým hlasem a jindy od sebe veškeré city a pocity násilím odsunuje jako něco nepřípustného. Takovéhle násilí na vlastní osobnosti a totální popření veškerých svých emocí může časem skutečně vyústit v sociopatii.

Stalo se vám někdy, že jste MĚLI POCIT, ŽE TOHLE NENÍ ONO?

Během pár posledních let jsem dala dohromady docela slušnou a rozhodně zajímavou sbírku nepatřičných pocitů.

Jedna má kamarádka například v den svojí svatby zjistila, že ji zaplavuje hluboký smutek. Tohle určitě bylo něco, CO NEBYLO, JAK BÝT MĚLO. Zkuste si to představit: tři sta hostů, drahé šaty od Very Wang a – strašný smutek!?

Je jasné, že lepší je necítit nic, než cítit něco, CO NENÍ, JAK MÁ BÝT.

Jiná moje přítelkyně, spisovatelka Ann Patchettová, zveřejnila nedávno odvážný esej o dalším „nevhodném“ citu. Když po nemoci plné utrpení zemřel Annin otec, naplnilo ji veliké štěstí. Lidé, kteří si esej na internetu přečetli, zahrnuli Ann spalujícími odsudky. Tohle přece nebyl TEN SPRÁVNÝ POCIT. Ale Ann to tak opravdu cítila, nehledě na to – či spíše právě proto, že otce velice milovala a celou dobu se o něj starala. Byla šťastná za něho i za sebe, že to utrpení konečně vzalo konec. Místo aby si tenhle svůj NESPRÁVNÝ POCIT nechala pro sebe, otevřeně o něm hovořila. Jsem na její odvahu opravdu pyšná.

Další případ – jeden kamarád mi po dlouhých letech svěřil: „Nenávidím Vánoce. Vždycky jsem je nesnášel. Už je nikdy nebudu slavit“. NO TO PŘECE NEJDE!

A jiný kamarád přestal číst zprávy a vůbec sledovat politiku. A měl tu drzost prohlásit: „Poctivě řečeno, naprosto mě to přestalo zajímat“. TO SE PŘECE NEDĚLÁ!

Další z mých přátel mi přiznal tohle: „Víš, jak pořád někde čteme, že si lidi na sklonku života stěžují a litují, že trávili příliš mnoho času prací, když rodina a přátelé jsou to nejdůležitější…? Tak já budu nejspíš první, kdo si bude stěžovat, že trávil v práci příliš málo času. Já svou práci prostě zbožňuju. Přináší mi mnohem víc radosti než rodina i přátelé. A vůbec, pracovat je pro mě daleko snazší, než se zabývat rodinnými záležitostmi. Já si v práci odpočinu“. COŽE? TOHLETO PŘECI NEJDE!!

Kamarádka si nejdřív myslela, že se pomátla: pocítila nevýslovnou úlevu, když ji manžel opustil po dvaceti letech „pěkného manželství“. Rodině se věnovala naplno, věřila mu, byla mu věrná. Přesto ji nechal. Měla trpět! Měla cítit, že je zrazená, uražená a ponížená! Existuje jasný scénář, předpisující chování dobré manželky, když jí muž oznámí rozvod. Má kamarádka se scénáře nedržela. Všechno, co pociťovala, byla radost z nečekaně nabyté svobody. Rodina si dělala starosti. Protože to, co kamarádka cítila, NEBYLO TO PRAVÉ. Nabízeli jí prášky a návštěvu u „moc dobrého lékaře“.

Moje maminka se jednou přiznala, že nejšťastnější životní období pro ni nastalo, když jsme se sestrou obě odešly z domova a začaly samostatně žít. A TO JAKO JAK? Měla přece trpět syndromem opuštěného hnízda a kácet se smutkem! Nemají snad matky trpět žalem, když děti odejdou z domova!? Mojí mámě však bylo po odchodu dětí do tance. Všechny matky trpěly, ale ona si zpívala jako ptáček. Jasně, že se k tomu nikdy nikomu nepřiznala. Okamžitě by byla osočena jako špatná matka. Dobrá matka se neraduje ze svobody svých dětí. TO SE NEDĚLÁ! Co by tomu řekli známí?

A něco opravdu nezvyklého na závěr: jednomu z mých přátel sdělili smrtelnou diagnózu. Miloval život snad víc, než kdo jiný. Jeho první myšlenkou však bylo: „Sláva Bohu“. A tento pocit ho neopouštěl. Byl šťastný. Cítil, že všechno dělal správně a že to brzo skončí. Umíral! Měl přece cítit strach, měl mít vztek, měl se tím trýznit, měl být sklíčený. Ale všechno, co si dokázal pomyslet, bylo: „Už mě nemusí nic vzrušovat. Ani úspory, ani důchod, ani složité vztahy. Ani terorismus, ani globální oteplování, ani oprava střechy na garáži. Dokonce ani smrt ne!“ Věděl, jak jeho příběh skončí. Byl šťastný. A šťastný zůstal až do samého konce.

Řekl mi: „Víš, život není nijak snadný. Dokonce ani dobrý život není snadný. Já jsem měl dobrý život, ale jsem už unavený. Je čas jít z mejdanu domů. Já jsem připravený odejít“. JAK TOHLE MOHL ŘÍCT? Lékaři tvrdili, že to je šokový stav. Předčítali mu pasáže z brožurky o hoři. Jenomže on v žádném šoku nebyl. V šoku nic necítíte. On cítil štěstí. Lékařům se to zkrátka nepozdávalo, protože to NEBYL TEN SPRÁVNÝ POCIT. NEBYLO TO ONO. Ale můj přítel měl přeci právo cítit to, co cítil. Nedává snad šedesát let poctivého, uvědomělého života na něco takového právo?

Dovolte si cítit to, co opravdu cítíte. A ne něco, co vám někdo nebo něco vnucuje jako ten správný cit.

Vycházejte ze svých vlastních pocitů.

Pomyšlení na to, že vy nebo něko jiný NECÍTÍTE TO PRAVÉ OŘECHOVÉ ve vás má vyvolávat úsměv. Nikoli stud.

Můj přítel Rob Bell mi vyprávěl, jak se svého psychoterapeuta zeptal: „Je normální, že se cítím zrovna takhle?“ A on mu zamyšleně odpověděl: „No, víš, Robe, normální už dávno není vůbec nic…“

U mě už taky dávno není nic normálního. Absolutně se nehodlám trápit a stydět za to, jaké mě přepadají pocity.

Jestliže jsem šťastná, je moje štěstí upřímné a skutečné.

Když smutním, je můj smutek upřímný a skutečný.

Když miluju, je moje láska upřímná a opravdová.

Nikomu neprospěju, když se budu nutit myslet si, že cítím něco jiného.

Žijte naplno. Ciťte to, co cítíte.

Všechno jiné NENÍ TO PRAVÉ. Tedy pro vás.

S láskou Liz

Elizabeth M.Gilbertová (autorka bestselleru „Jíst, meditovat, milovat“)

7 dní sebelásky - Online Kurz Zdarma >>>

=========
Našli jste svou životní rovnováhu?
Chtít to své: jak odlišit vlastní přání od podsunutných