Když jsem se přestala urážet, přestali mě urážet

Nejspíš si řeknete co je to za nesmysl. Tak to přece nechodí. Jak se člověk může neurazit, když ho, jak se říká, „tnou do živého“? Jenomže když se pořádně zamyslíte nad skutečnými zdroji a příčinami takové urážky, zjistíte většinou, že urážet se nemá žádný smysl. Není prostě proč.

Co v nás, jaká kdesi hluboko ukrytá příčina nám nedovoluje odpustit, když se nás někdo nepříjemně dotkne? Odpustit znamená neponechat ve své duši žádnou nepěknou usazeninu a dál se s tím, kdo se nás dotknul, normálně stýkat. Nebo, pokud nám to připadá vhodnější, se s ním nestýkat vůbec, ale i tak na něj nemyslet, ani o něm nemluvit nepěknými slovy. Zkrátka zaujmout vůči němu pozici zcela neutrální. Tak tedy co nám brání odpustit?

— Dotčená samolibost.

Nebyli jsme oceněni tak, jak jsme si představovali, nebo nás dokonce někdo docela nezaslouženě z něčeho obvinil. My však samozřejmě víme, že nejsme ani zdaleka takhle špatní. A týráme sami sebe myšlenkami adresovanými tomu, kdo se na nás dopustil takové křivdy. Urážky. V duši se užíráme a sami sebe utvrzujeme ve své pravdě. Ovšem položte si jednoduchou otázku – má smysl sebe sama přesvědčovat a ujišťovat, že máme pravdu? Myslím, že každý bude souhlasit, že to je evidentně neužitečná činnost. Každý přece i bez toho dobře zná svou cenu. No a tomu, kdo vás odsoudil, můžete jednoduše říci: „Je mi líto, že o mě tímto způsobem smýšlíte“, „Mrzí mě, že jsme si neporozuměli“. Čímž se zároveň účinně bráníte snižování svého sebehodnocení.



— Pýcha.

Zbavte se pocitu své vlastní převahy a vynasnažte se představit si sebe sama na místě svého partnera. Zapamatujte si jednou provždy: síla člověka nespočívá v jeho hrdosti, ale v jeho velkomyslnosti. Ten, kdo se vás dotkl a kdo vám ublížil, si zpravidla sám uvědomí, že to přehnal.

— Neschopnost přijmout skutečnosti týkajících se nás samých.

Pokud vám to zní nesrozumitelně, pomůže docela jednoduchý, běžný příklad. Je vám dejme tomu vytčeno jedno z následujícího: „Přišel jste pozdě do práce. Udělal jste chybu. Vy ale máte mizernou náladu! Příliš mnoho jíte. Máte nadváhu“. Rozzlobíte se, protože se vám nechce slyšet ani přijmout jako fakt to, co bylo vysloveno. Co je skutečnost. Moje rada? Naučte se odpovídat „ano“. A stejné „ano“ použijte ohledně jakékoli vám adresované výtky. Co myslíte, bude pro toho druhého dlouho zajímavé vás popichovat, jestliže s ním budete bezelstně souhlasit?

— Nesplněná očekávání.

Dost často od někoho očekáváme určité chování, skutky nebo slova, která mu ovšem z důvodu jeho založení, taktu, výchovy nebo vzdělání naprosto nemohou být vlastní. A urazíme se, protože se nesplnilo, co jsme si vymysleli.Zní vám to absurdně? A přece jste se toho jistě i sami nejednou dopustili. Snažte se věci nahlížet objektivně, nedomýšlet a nepředstavovat si něco, co ve skutečnosti neexistuje a není ani možné.



— Nesprávné pochopení.

U různých lidí může tatáž situace vyvolat naprosto rozdílný dojem. Vůbec tedy nemusí jít o to, co kdo řekl či neřekl, nebo co kdo udělal anebo neudělal. Podstatné je, jak jsme reagovali, jak jsme tu situaci vnímali. Klidné přijetí bez známek rozzlobenosti nebo podráždění je pouze věcí každodenního tréninku. Zda se nás něco dotkne nebo nás to urazí v podstatě rozhodujeme my sami. Občas můžete slyšet, jak vám někdo řekne: „Zlobit se můžeš leda sám na sebe…“ Říkejte si v duchu: „Mám se rád a nebudu se na sebe urážet ani zlobit“.

A až se příště budete cítit dotčení a zachce se vám urazit se, zamyslete se nad tím, jestli je opravdu tak příjemné se litovat a pokládat sám sebe za oběť. Dravec vždycky vycítí slabý kus a útočí vždycky na něj. Přece nechcete, aby vás rozsápal! Možná, že ve skutečnosti budete vítězem vy, když se dokážete povznést nad situaci a nezáviset na okolnostech..?

Je známo, že pocit křivdy je stavem naší duše. Duše je studna, ze které pijeme. Jaký zdroj k uhašení žízně nabízíme sobě i jiným? Chraňte svůj rezervoár zdrojů, dávejte pozor na svůj zdroj života. Žijte s úsměvem a neurážejte se!

Louise Hay