K čemu jsou člověku těžkosti

Syrové a vařené aneb jediný způsob, jak se o sobě dozvědět pravdu.

Proč je člověk vlastně vystavován tolika různým složitým vnějším okolnostem?

Přece proto, aby se pod jejich vlivem změnil, pro co jiného.

A proč by se vlastně měl měnit? – zeptáte se možná.

Odpověď je jednoduchá. Příčina tkví v tom, že pouze když se člověk vlivem náročných vnějších podmínek mění, může se dobrat své skutečné podstaty.

Aby se z obrovského mramorového kvádru zrodil sochařský klenot, musí ho otesat sochařovo dláto. Má-li se z beztvarého kusu hlíny stát půvabný kousek, který bude i za padesát let ozdobou soukromé kolekce nebo cenným muzejním exponátem, musí hlínu nejprve silou prohníst mezi prsty hrnčíř, tvůrce – a poté ji ještě vypálí pec.

Najít sám sebe je konec konců cílem lidského života. V tom se shodují psychologie, náboženství i filosofie. Proti bude pouze ten, kdo je právě hněten jako hlína nebo má projít zkrášlujícím žárem vypalovací pece…

Povíme vám starý příběh o tom, jak různě reagují lidé na těžké životní okolnosti. Je to jakési podobenství, z něhož vyplývá, že existují celkem tři typy lidí – podle tří typů reakcí na tak zvaný diskomfort. Je zvláštní, že v nejrůznějších druzích klasifikací obvykle k postižení odlišností bohatě stačí právě tři typy či druhy a víc není třeba.

Pokud však máte nějaké vlastní, lišící se představy a budete chtít tento metaforický přáběh podrobit pochybnostem, nebo mu vůbec dát jiný smysl, můžete ho klidně dopsat či dovyprávět po svém. Tady je.

Podobenství o vejci, mrkvi a kávě

Jednou přišel za Mistrem jeho mladý žák a stěžoval si mu na své obtíže:

Učiteli, jsem už opravdu vyčerpaný, můj život je neskutečný a podivný, protože je tak hrozně těžký. Mám pocit, jako když věčně plavu proti proudu a jsem už opravdu téměř na konci sil. Jsi tak moudrý. Poraď mi, co mám dělat?

Mistr se na něj chvíli zamyšleně díval. Pak místo mnohoslovné odpovědi začal provádět jakýsi zvláštní obřad.

Šel k peci a postavil na oheň tři stejné hrnce naplněné vodou. Do jednoho vložil syrovou mrkev, do druhého dal obyčejné slepičí vejce a do třetího nasypal mletou kávu.

Po nějaké době vyjmul z vařící vody mrkev. Potom vyndal vajíčko. Nakonec vzal dva pěkné šálky a nalil do nich voňavou kávu z třetího hrnce.

Co se na těchto věcech podle tebe změnilo? – zeptal se svého mladého žáka.

– No… vejce a mrkev se uvařilyA káva… káva se prostě svařila ve vodě… řekl trochu udivený mladík.

– To je jistě správný, přesto však pouze povrchní pohled na věc. K tomuto závěru dojde většina lidí, a proto také nikdy nemohou dojít štěstí — usmál se moudrý guru na žáka.

– Naučím tě dívat se na obyčejné věci a nahlížet obyčejné procesy, kterými procházejí, jako duchovní metafory, které jsou klíčem k porozumění podstatě věcí.

Podívejme se nejdříve na první z nich.

Dříve tvrdá mrkev se pobytem ve vroucí vodě stala náhle měkkou a poddajnou.

A ta druhá… Tekuté vejce se vařením změnilo ve vejce pevné.

Na první pohled se ty předměty vůbec nijak nezměnily. Přesto však obojí, jak mrkev, tak vajíčko, změnily vlivem stejných vnějších nepříznivých podmínek svoji vnitřní podstatu.

A není snad tohle právě to, co můžeme v životě vidět u lidí?

Pod tlakem neštěstí se občas na první pohled silní lidé úplně rozloží, sesypou, projeví se jako slaboši…

Zatímco jiní, o kterých bylo zvykem říkat, že jsou příliš křehcí a zranitelní pro obyčejný život, se neštěstím zakalí a zpevní s každým soužením a nesnází.

A jakou metaforu potom ukrývá tahle výtečná káva? – zeptal se žák.

– Káva! Ta je vůbec ze všeho nejzajímavější!

Třetí metafora je tedy kávová. Sám vidíš, že káva se ve vražedně horké tekutině povařila, rozptýlila, skoro rozpustila… a tím ji úplně proměnila. Káva umletá na prášek změnila nevýraznou vařící vodu ve velkolepý a nádherně voňavý nápoj.

A to se týká třetího typu lidí. Ti jsou totiž skutečně pozoruhodní!

Tito lidé se vlivem těžkých okolností, které se je pokoušejí přemoci, udolat a rozdrtit, nezmění. Naopak sami dokážou změnit okolnosti, dokážou je proměnit v něco nového, naplní je úsměvem, dobrotou, moudrostí a krásou…

A kdo jste vy? Mrkev, která změkla a ztratila svou pevnost?

Vejce, které se zpevnilo, když prošlo varem?

Anebo kávou, která vytvořila něco nového a krásného? Kým se stanete, když se ocitnete v těžké situaci?


Člověk něco takového nedokáže nikdy zjistit, dokud v nepříjemnostech spatřuje pouze negativitu, které se bojí a snaží se jí všemožným způsobem vyhnout.

A navíc… pokud se ukáže, že jste byli stvořeni jako „káva“, nicméně jste se ani jednou neocitli ve „vařící vodě“, může se stát, že záruční doba uplyne a káva ztratí své aroma. Takovou kávu lidé buď vyhodí rovnou, nebo když z ní varem vznikne nechutná brynda, doprovodí ji při vylití slovy zklamání nad zkaženým nápojem a ztraceným časem.

A na závěr?

Salát z mrkve a vejce.

Osud povařené mrkvičky nemusí konec konců být zase tak smutný. Opravdová mrkev zajisté už nemůže znovu ztvrdnout poté, co se vykoupala ve vařící lázni. Ale s lidmi je to docela jinak.

V životě už to tak chodívá, že na pohled silní lidé, kteří se úplně sesypali a pod tlakem těžkých okolností ztratili veškerou svoji sílu, vždycky nacházejí nečekanou pomoc a oporu v někom, kdo zvnějšku působil jako člověk příliš jemný a křehký, kdo však tváří v tvář těžkostem projevil neuvěřitelnou statečnost a výdrž.

Tyto lidské typy to k sobě vždycky podvědomě přitahuje a jeden druhého neomylně najdou, jako by jim v tom snad pomáhal sám osud.

Našli bychom pro to mnoho příkladů.

Možná, že osud to takhle vždycky zařídí proto, aby toho vnějškově silného učinil méně sebejistým, to znamená trpělivějším a lidštějším a onomu údajně slabému aby dodal jistotu, že jeho síla je ve skutečnosti nekonečná… Kdo ví. Cesty života jsou klikaté a záměry osudu nevyzpytatelné. Snažme se více přemýšlet o lidech a o důvodech jejich jednání.

=========
Jak překonat každou překážku s pomocí tří jednoduchých otázek
Nikoho nemůžeme zachránit