Jednou z prvních lekcí, které se musí každý člověk v životě naučit, je tisíckrát opakované „Jak se říká?“ Říká se „Děkuji“, samozřejmě. Všichni si to pamatujeme. Tato první lekce je lekcí vděčnosti. Jedné z nejsilnějších emocí, která může obohatit lidský život. Poděkování je ovšem jejím formálním vyjádřením, je to naučené chování, důležité je tuto emoci skutečně prožít. Dokud si člověk tohle pravidlo, tuto základní životní lekci neosvojí, nebude mu v životě nic k užitku. Protože bude nevděčný. Seneca označil vděčnost za nejvyšší ctnost, za pramen všech ostatních ctností. Pro Kanta je zase nevděk nejohavnější, nejnemravnější, nízká a mrzká lidská nectnost.
Podle některých odborných názorů je každému vrozena určitá míra schopnosti pociťovat a prožívat vděčnost, která se u každého jedince liší. Jací jsou vděční lidé? Jsou empatičtí a citliví. Obvykle projevují větší ochotu k pomoci, jsou přejícní a umějí odpouštět. Jejich typickou vlastností je velkorysost. Vděčný člověk je vynalézavý, dá si práci, aby přišel na způsob, jak jiného potěšit, čím mu udělat radost. S většinou lidí má dobré vztahy. Člověk, kterému je vrozena vděčnost, je současně mnohem shovívavější k nevděku nebo jen formální vděčnosti ostatních. Vděčnost je jeho způsobem života.
Nevděk se projevuje ustavičným hodnocením ostatních a srovnáváním s nimi. Nese s sebou záplavu negativity a věčnou nespokojenost. Typickou vlastností takových lidí je závist a nepřejícnost. Je v nich určitá permanentní žlučovitost, podezíravost a neochota sdílet své prožitky. Pomoc nebo dar, kterého se jim dostane, si zhodnotí přibližně takhle – kdyby nemohl, tak by mi přece nepomohl, tak by mi žádný dar nedával, čili může si to dovolit, není to pro něj žádná oběť, tak co. Neboli nevděčný člověk necítí potřebu prožívat nějaký pocit vděčnosti a jeho poděkování je čistě společenskou rutinou.
Člověk naplněný vděčností se nedívá na ostatní, hledí dopředu, má svoje plány pro budoucnost, pracuje na nich a je optimisticky naladěn. Stará se o své zdraví, snaží se pro ně něco dělat a také má méně zdravotních potíží. Je častěji přesvědčen, že se má dobře. Tento jeho životní postoj ho lépe vybavuje pro boj s každodenním stresem, úzkostmi nebo depresemi.
Všude kolem nás je plno situací, na které bychom měli reagovat vděkem a poděkováním. Ne vždy si to člověk uvědomuje. Některé věci jsou v našem životě už tak navyklé, tak samozřejmé, že je pokládáme za něco obyčejného, co ani nestojí za pozornost. To, že spíme ve vlastní posteli, ráno se sprchujeme čistou vodou, pochutnáváme si na vonící kávě, dostaneme při odchodu polibek na tvář… V každé takové chvíli bychom měli v duchu říci „Děkuji“.
V životě každého člověka se vyskytly události příjemné i nepříjemné. Ale vždycky je důležité, z jaké pozice při jejich zpětném hodnocení budeme vycházet. Záleží jenom na nás, zda jim přisoudíme pozitivní nebo negativní náboj. Je věcí naší volby, co si z nich vezmeme. Ptejme se sami sebe, k čemu nám negativní prožitek byl, zda byl nebo nebyl pro nás přínosem:
Čím pro mě byla tahle životní situace dobrá?
– Proč mě potkala a čemu jsem se z ní měl naučit?
– Co jsem se z ní doopravdy naučil?
– Co jsem si díky tomu uvědomil, na co jsem přišel?
– Kdybych mohl tu situaci vrátit, udělal bych něco jinak? Zachoval bych se stejně?
Člověk se učí po celý život. Každá situace, i ta negativní, je pro nás poučením a něco nám do života dává. Je třeba umět se na ni podívat nezaujatýma očima a hodnotit ji jako možnost, jako příležitost. Jako dar, za který máme být vděční.
Existuje známá metoda, jak v sobě probouzet vděčnost, jak si uvědomovat, za co všechno bychom měli být vděční. Říká se tomu deník vděčnosti. Stačí do něj každý večer zapsat všechno hezké, co jsme za den viděli, co jsme prožili. Maličkosti i věci závažnější. Naučíte se tak soustředit na všechno, co v životě máte a s úžasem zjistíte, jak moc toho je. Získáte nadhled a uvědomíte si, kolik toho od lidí dostáváte. Podobnému cíli slouží i dopis, který můžete napsat člověku, kterého si vyberete jako někoho, ke komu cítíte opravdu velikou vděčnost. Vypište mu své pocity, dejte mu svou vděčnost najevo. Dopis nemusíte doručovat. Stačí, že si při něm spoustu věcí uvědomíte a uvidíte je novýma očima.
Tony Robbins: zaměňte očekávání vděčností a váš svět se rázem změní
Vděčnost je lékem na neurotický pocit viny