Pocit viny může být jak bezprostředně spojen s odpovědností člověka, který ho prožívá, tak být něčím, co vůbec není součásti jeho aktuální zkušenosti.
U Karen Horneyové (1885-1952, německá a americká psycholožka a psychiatrička) se můžeme setkat s pojmem neurotické viny jako pocitu prožívaného člověkem, který na sebe vzal odpovědnost, jež mu zjevně nepřináleží a nalézá se daleko za hranicemi jeho působnosti.
Mezi neurotické pocity viny bývá často zařazována „vina přeživšího“. Stav, kdy účastník nebo očitý svědek katastrofy, válečných událostí nebo živelní pohromy pociťuje vinu, protože přežil jakoby na úkor těch, kdo zahynuli.
Jestliže slepá náhoda nebyla slepá dostatečně a „vybrala si“, koho ponechá naživu, musí teď přeživší podle svého domnění odpovídat jakýmsi kritériím a splňovat jakési nároky, které jsou vždycky nejasné a vždycky přehnané.
Tímto uvažováním svých pacientů se odborníci začali blíže zabývat, když opakovaně naráželi na to, čemu se říká posttraumatická stresová porucha.
Někdy se však dá na pocit „viny přeživšího“ narazit i za dostatečně pokojných poměrů, například u příbuzných či blízkých člověka, který zemřel z takzvaných přirozených příčin.
„On zemřel a já žiju. Proč? Byl mnohem lepší než já, mnohem víc by si to zasloužil. Proč jsem neodešel místo něj?“ Podobné myšlenky se vkrádají do myslí mnoha zarmoucených pozůstalých.
- Poslední rozloučení s milovaným člověkem bývá často provázeno pocitem viny.
- „Udělal jsem málo, kdybych se víc snažil a staral, mohl ještě žít„.
- „Občas jsem si o něm nemyslela nic pěkného, možná, že si to domyslel a ty myšlenky ho přiblížily k smrti… „
- „Možná by ho na nějaké drahé soukromé klinice postavili na nohy, proč jsme si přece jen nevzali ještě jednu půjčku?“
Takové pocity provinění někdy mívá téměř každý. Jsou součástí úlohy žalu při prožívání těžké ztráty.
Avšak v postindustriální společnosti, kde těžké práce vykonávají především složité mechanismy a úroveň komfortu průměrného občana je poměrně vysoká, vzniká ještě jeden druh viny.
Vina toho, kdo se má dobře.
„Maminka s námi třemi dětmi zůstala sama, na vesnici, otec se na nás vykašlal a nijak jí nepomáhal, a přece nás dokázala vychovat. A já tu fňukám nad jedním miminkem, které mě nenechá spát. Co jsem to za matku? „
„Pokaždé, když se ocitnu na nějaké oslavě nebo firemním rautu, mám po náladě. Jak vidím ty spousty jídla, vzpomenu si úplně automaticky na vyprávění svého dědečka o tom, jak ho jako kulaka odvezli s celou rodinou z jeho statku do jedné studené místnosti někde u Chebu… Neměli ani co jíst. Ze čtyř dětí postupně tři umřely… Nevím, proč to tak je, ale nedokážu pozřít ani sousto.„
„Co budu vykládat o svých problémech? Sousedi mají už čtvrtý rok syna každou chvíli v nemocnici, má onkologické onemocnění, chvíli to jde, pak se zas zhorší. Když si uvědomím, že mým největším problémem je strach ze šéfa, nejraději bych se propadla.„
Prakticky každý člověk, který má normálně vyvinuté svědomí, si vybaví, kolikrát mu myslí proběhly podobné úvahy.
Je snad maminka jediného dítěte zodpovědná za trápení své matky v těžkých dobách?
V žádném případě.
Okolnosti se zkrátka utvářely tak, že minulost nebyla nijak růžová. Pomáhá snad mladé mamince srovnávání s vlastní matkou k tomu, aby byla silnější a více výkonná? Naprosto ne. Naopak – vyčerpává ji a demoralizuje.
Uvědomovat si, že někomu se v minulosti žilo hůř, než se žije nám v naší současnosti, je jistě dobrá věc.
Avšak chtít používat toto uvědomění v nelehké situaci jako svého druhu kouzelné nakopnutí oslabeného nebo roztrpčeného člověka, to k ničemu dobrému nevede.
Jak mají projevit mravní pevnost a zodpovědnost lidé vystavení nějaké těžké výzvě, jestliže je vlastní vnitřní hlas – a někdy i hlasy zvnějšku – káravě nabádají: „Seber se, srabe, tátova máma už třetí den po operaci šla na pole, protože doma nebylo co jíst. A ty se tu už tři týdny válíš doma s nějakým zánětem dutin!“
Existuje cesta nebo způsob, který může situaci ulehčit. Často se totiž za podobnou neurotickou vinou skrývá vděčnost, kterou jsme včas nedokázali vyjádřit nebo jsme ji ani necítili.
A kterýkoli pocit, který jsme včas náležitým způsobem nezpracovali, se může proměnit v cosi dosud nepoznaného. Škodlivého a škodícího.
Odmítnutá láska v nenávist.
Nevyjádřená vděčnost v pocit viny.
Je dobré pozastavit se blíže u toho, zač vděčíme lidem, s jejichž někdejší situací srovnáváme svou situaci nynější. Mnoho věcí se tak ujasní.
Místo povzdechu „Co jsem to za matku?“ bude lepší zavolat té, která sama a bez pomoci vychovala tři děti a poděkovat jí.
A pokud to jí osobně už říci nemůžeme, můžeme o své vděčnosti k mamince vyprávět vlastním dětem.
Ne snad pro nějaké ponaučení, ale z úcty k těm, kdo žili v nelehkých dobách. Bez kanonizování, vždyť všechno to byli také jen obyčejní lidé, lidé se svými problémy. Maminka žijící sama s třemi dětmi v zapadlé vesnici se možná nesetkávala s úkoly, které může mít matka jediného dítěte v soudobém světě.
Vnuk dědy pronásledovaného jako kulaka může být vděčný, že dědeček dokázal uchovat při životě jeho otce.
Vděčnost je příjemný pocit.
Když ho prožíváme, nic nás netísní, nesvírá, naopak cítíme, jak s ním povyrůstáme a jak se naše srdce naplňuje citem.
Zaměřte se na své pocity, až budete přemýšlet o vděčnosti.
Také účastníkům strašlivých událostí můžeme děkovat za to, že podali příklady lásky a statečnosti, lidské zranitelnosti i síly zároveň.
Podle mé zkušenosti je vděčnost pocit daleko víc sociálně prospěšný než vina.
Z neurotické viny často vznikají deprese či stavy neodbytného, obtěžujícího a zcela nemístného superpečování o domnělé oběti či poškozené, plodící nevůli a zmatky.
Na rozdíl od pocitů viny vděčnost uchovává a znásobuje psychickou i fyzickou energii, pomáhá navazovat sociální kontakty a vytvářet něco užitečného a prospěšného i pro ty, kdo jsou v našem dosahu a právě v přítomnosti zakoušejí těžkosti či trápení. Kalifornský psycholog Robert A. Emmons se tématu vděčnosti a spokojenosti věnuje dlouhodobě. Jeho mnohokrát opakované studie potvrzují, že vděčnost zvyšuje pocity štěstí a potlačuje depresi, posiluje empatii a snižuje agresivitu. Podle studie zveřejněné v časopise Behavior Research and Therapy vděčnost nejenom redukuje stres, ale pomáhá také při překonávání traumat. Váleční veteráni z Vietnamu, jejichž skóre vděčnosti bylo vyšší, dosahovali nižších ukazatelů na stupnici mapující posttraumatickou stresovou poruchu.
Jedna z definic vděčnosti pochází právě od Emmonse: „Vděčnost je emocionální odpovědí na dar. Je kladným zhodnocením toho, co se stalo, když byl někdo obdarován altruistickým činem.“ A konec konců, připomeňme si Cicerona: „Ctnost vděčnosti je matkou všech ostatních ctností.“
Také v případě reálné viny má vděčnost své místo. Vzniká, jestliže člověk najde sílu, aby si uvědomil a přijal svou odpovědnost, jestliže se dokáže omluvit a žádat za odpuštění, jestliže nahradil škodu, jeho náhrada byla přijmuta a zejména – bylo mu odpuštěno.
Tam, kde pocity provinění nemají žádný reálný základ, se vděčnost může stát účinnou protilátkou proti sebeobviňování.
7 dní sebelásky - Online Kurz Zdarma >>>K čemu jsou člověku těžkosti
Energetická horská dráha. Co si počít s následky psychického otřesu.
