Jak správně (NE) pomáhat

Je to opravdu hodně nepříjemná situace, když se snažíme pro někoho něco udělat a dostane se nám od něj sdělení: «O nic jsem se tě neprosil».

Nebo když se snažíme nějak pomáhat, ale čím větší je naše snaha, tím rychleji se rozmluva nebo každý kontakt vůbec jaksi vytrácí.

Nebo když pomáháme a pomáháme a ono se nic nezmění.

To se člověka dotkne – byl plný ochoty pomoci, tolik toho udělal! A taky rozum nad tím zůstává stát: takže dotyčný pomoc nepotřeboval? Nebo jsme snad něco špatně pochopili? Nebo z nás chce někdo udělat pitomce?

Dotyčný přesně jasně říkal, že věci jdou špatně a nestojí to za nic! Jako přítel jste zareagoval na prosbu o pomoc. Tak co se to teď děje?

Děje se to, že jedna věc je postěžovat si a jiná žádat o pomoc.

Stížnost není žádost. Když někdo popisuje svoje potíže, tak si zkrátka chce postěžovat nebo se vybrečet, ale nepřeje si, aby někdo něco napravoval. A když mu najednou začnete dávat rady jak postupovat, může na vás nechápavě zírat.

Člověk, který mluví o svých nesnázích, nemusí vůbec chtít něco na své situaci měnit, protože:

1. Je na ní něco pro něj důležitého. Aby situace zůstala taková, jaká je, může pro něj mít nějaký určitý, zdaleka ne vždy očividný smysl. Někdo například na základě dětské zkušenosti může být přesvědčen, že sociálního pohlazení se mu dostane pouze tehdy, bude-li s ním všechno špatně.

Můžeme se oprávněně domnívat, že byl litován a zdůrazněně milován, když byl nemocný nebo když utrpěl nějakou ztrátu. Ani dnes tedy netouží, aby všechno bylo v pořádku, protože se domnívá, že by tak ztratil nárok na pozornost a vlídný zájem okolí.

Potřebuje, aby všechno zůstalo tak, jak to je (jakkoli to vůbec neznamená, že netrpí).


2. Není na žádnou změnu připraven. To se také stává. Aby člověk přijal pomoc, potažmo nějakou změnu, musí k tomu dozrát. Ne vždy k tomu dochází ihned.

Někdy zkrátka musí uplynout nějaký čas, než je člověk schopen udělat za něčím tečku – nebo alespoň čárku.

3. Budoucnost se mu jeví ještě horší než přítomnost. Abychom něco chtěli změnit, je třeba, abychom měli k čemu směřovat. Před námi musí jasně zářit nějaký cíl, který za tu změnu stojí. Jestliže tam vepředu není nic vidět, proč by se člověk měl vůbec namáhat?

Aby se přesunul z deště pod okap?

Někdy člověku k ochotě něco měnit prostě schází schopnost celkového pohledu na věc.

4. Nemá sílu. Aby auto jelo, musí mít pohonné hmoty. U člověka platí totéž. Potřebuje něco, co ho bude pohánět, co mu bude pomáhat v aktivitě. Někdy je to mínění jiných lidí, uznání jeho pravdy. V určitém množství ho může potřebovat. Nebo si prostě potřebuje odpočinout, dopřát si pauzu, aby se dal zase dohromady.

5. Očekává, že se situace vyřeší sama o sobě. Někdy člověk skutečně potřebuje, aby se situace vyřešila sama sebou, bez jeho účasti.

Aby například jeho partner přestal podvádět. Dokud chová víru v partnera, dokud věří, že se vzpamatuje a přestane se chovat nečestně, sám nic nepodnikne. To by totiž znamenalo krach jeho víry a zborcení vší naděje. Dokud se situace nemění, je tu stále ještě naděje, že on či ona se vzpamatují a všechno se vrátí tam, kde to bylo předtím.

6. Přeje si, aby se všechno změnilo, není však ochoten sám pro to cokoli udělat. Taková bývá situace s infantilními jedinci, kteří vyrostli v atmosféře hyperpéče, kde veškerá jejich aktivita byla buď potlačována – «To sám nezvládneš», nebo mu byla kladena za vinu.

Někdy se skutečně stává, že členové rodiny spolu hrají různé hry a tančí všelijaké tanečky jenom proto, aby nemuseli udělat ten první krok, protože pak by měl partner právo jim ho vyčítat.

7. Uvědomuje si, že věci jsou špatně, ale neví, že takový stav je nepřirozený a nenormální a že se dá změnit. Klasickým příkladem jsou lidé, kteří žijí v atmosféře násilí. Nezřídka si neuvědomují, že jde o násilí nebo že to není správné.

Jestliže v rodičovské rodině bylo násilí časté, může to člověku připadat jako sice ubližující a nespravedlivá, nicméně norma.

8. I bez nás ví, co má dělat. Vůbec nešlo o to, jak si má počínat. Chtěl se prostě vypovídat, potřeboval, aby ho někdo vyslechl. Ne aby mu někdo kázal, jak má žít, ale aby se mu podíval do očí, vzal ho za ruku, objal kolem ramen a přitiskl k sobě, aby prostě seděl a poslouchal a dal mu znát, že mu rozumí.

Nemáme právo soudit, jaký je ten, kdo z nějakých příčin zvolí své nesnáze místo růžových perspektiv.

Jako potenciální záchranáři máme jen jedno právo — necpat se tam, kam nás nikdo nezval.

Ocitneme-li se náhodou v pozici toho, kdo vypráví a stěžuje si, měli bychom hovořit jasně a srozumitelně. Měli bychom umět dát najevo, co od toho druhého chceme — proto bychom to také měli sami vědět. A například říci: «Prosím tě, potřebuju, abys mě vyslechl, musím to někomu říct» nebo «Trochu mě polituj, potřebuju to», anebo «Potřebuju pomoc».

Abychom pochopili, co ten druhý vlastně dělá — jestli si jen tak stěžuje nebo nás žádá o pomoc — můžeme se ptát. Stačí jednoduchá a přímá otázka: «Potřebuješ pomoc, nebo se jenom chceš vypovídat? Rád ti poskytnu obojí». Odpověď je samozřejmě velmi důležitá. Podstatné je, že takovou otázkou nemůžeme nikomu ublížit.

Můžeme rovněž něco navrhnout a sledovat reakci. Jestliže dotyčný na náš návrh nereaguje a dál vypráví o svém neštěstí a malérech, odpovídá neurčitě nebo ve stylu «Ano, ale…», je zjevné, že naši pomoc nepotřebuje. Nebo ji potřebovat bude, ale až v dalším stádiu, až bude vůbec připraven cokoli přijmout.

Je také důležité zjistit, zda je dotyčný ochoten podniknout něco i sám, něčeho se kupříkladu zbavit. Jestliže není ochoten cokoli udělat, aby situaci změnil, je to přesně ten případ, kdy nám nikdo nebude děkovat za snahu situaci nějak změnit sami.

Jestliže dotyčný není ochoten podniknout něco sám, znamená to, že za svoji volbu nepřijímá zodpovědnost. Existuje tedy i velmi vysoká pravděpodobnost, že nám nejenom za pomoc nebude děkovat, ale možná nás dokonce začne obviňovat, když se věci nebudou vyvíjet žádoucím směrem.