Jak jsem přijala svou negativně naladěnou matku

Negativním lidem se snažíme raději vyhýbat. Ale co si počít, když negativní emoce vyzařují naši blízcí? Blogerka Chiara Silvester vypráví o tom, jak se naučila být šťastná i přes negativitu, kterou vyzařuje její matka.

Většina dívek mého věku matku zbožňuje. Trampoty z dětství a problémy dospívání jsou za nimi, jsou s maminkou jako kamarádky a radují se spolu ze života.

U mě je všechno trochu jinak. Svou matku miluju a jsem na ni hrdá. Vážím si všeho, co pro mě udělala. Chápu, že vychovávat sama dítě nebylo nic jednoduchého. Ale nemám k ní takový vztah, jako všechny mé kamarádky ke svým maminkám.

Máma mě nikdy nebila, vždycky se starala, aby mi bylo dobře. Ale někdy mi hrozně ubližovala a dělá to doteď. Často je agresivní jen tak, bez nějakého viditelného důvodu. Tohle její chování mě dřív vždycky rozhodilo a trápila jsem se tím. Ale postupně jsem se naučila být šťastná i přes její negativitu. Šla jsem na to takhle:

Jak poznat, že nežijete svůj život (a co s tím dělat) - PDF průvodce ZDARMA >>>



1. Pokusila jsem se pochopit, proč je moje máma taková

Zjistila jsem, že babička byla daleko horší. O mou matku se vůbec nestarala, všechnu péči věnovala dětem, které měla s jiným mužem. Ani se nepokusila zabránit násilí, kterému byla máma vystavena. V patnácti už máma žila sama. V šestnácti otěhotněla a v sedmnácti už měla mě. A přitom sama byla ještě dítě.

Dokázala nejenom mě vychovat, ale daleko víc. Ve třiceti měla dvě vysoké školy. A i když byla ke mně často nespravedlivá, nemusela jsem se střetnout s hrůzami, kterými musela projít ona. Jsem opravdu upřímně ohromená její odvahou a silou. A pokaždé když mě zase uráží, připomínám si tyhle její vlastnosti.

2. Pochopila jsem, že pro nás bude lepší žít dál od sebe.

Já se neumím snažit o kompromis, stejně tak jako ona. Všechny naše hádky obvykle končily mými slzami. Hádáme se nejenom když jsme spolu, ale i po telefonu. Čím dál od sebe jsme a čím vzácněji spolu mluvíme, tím lepší je náš vztah.

3. Naučila jsem se vážit si vlastních citů

Matka si je vždycky jistá, že má pravdu, s tím nikdo nehne. Pokud mám jiný názor, jsem prostě hloupá. Moje pocity nemají žádný význam. Ona je matka a rozumí tomu líp. Někdy ani nic nepronese, stačí se na ni podívat.

Teď, když žiju sama, snažím se své city a dojmy sledovat, vážit si jich a dát se jimi vést. Přestala jsem si dělat hlavu, co si o nich pomyslí matka a jsem mnohem šťastnější.

4. Snažím se být pozitivní dvojnásob – za nás obě

Vždycky jsem věděla, že to všechno není jenom máminou povahou. Mívá deprese. Ale je hrozně těžké rozlišit, kde končí deprese a začínají osobní vlastnosti. To jsem se nedokázala naučit. Proto ať se ke mně chová jakkoli, snažím se pro ni mít porozumění a zachovat si pozitivní naladění.

5. Utloukám ji laskavostí

Když vidím, že nic nenadělám, začínám se široce usmívat – to umím dobře, dělala jsem roztleskávačku – a ve všem s ní souhlasím. «Ano, mami. Jak myslíš, mami. Máš pravdu jako vždycky, mami». Její agresivita tím upadá.

6. Připomínám sama sobě, že nemám špatný život

Matka pro mě hrozně moc udělala a vím, že mě má ráda. Když má dobrou náladu, objímá mě a líbá. Místo abych přemýšlela nad tím, jak jsem nešťastná a jakou smůlu mám se svou matkou, myslím na to, o kolik šťastnější bylo moje dětství ve srovnání s dětstvím dětí opuštěných, bitých a ponižovaných.

Smířit se s její negativitou mi pomohla její oblíbená věta: «Jiné nepředěláš. Změnit můžeš jenom sebe ».
Jak poznat, že nežijete svůj život (a co s tím dělat) - PDF průvodce ZDARMA >>>

Test životní rovnováhy ZDARMA >>>