Jak být šťastnější

Před pár týdny u nás v domě řádil ve sklepě zloděj. Taky mě vykradl sklepní kóji. Dveře byly vypáčené a chybělo v ní kolo.

Naštvanost a vztek mě přešly vcelku rychle. Přestal jsem sám sebe vidět jako oběť a řekl jsem si: «Jo! Jsem rád, že já jsem já». Mám dost peněz, abych si koupil nové kolo. Nikdy mě ani nenapadlo, že bych mohl něco ukrást jiným lidem. Neměl jsem snad štěstí už jenom proto, že mi je cizí vlámat se do cizího domu a hrabat se v něčích věcech v naději, že najdu nějaký krám, který se dá střelit?

Dal bych všechno, jen abych se nestal takovým chlapíkem, jako ten, co nás okradl.

Radikální vděčnost

Až do doby, kdy k té krádeži došlo, jsem na tohle téma nikdy nepřemýšlel. Ale docela nedávno jsem se víceméně náhodou stal účastníkem rozhovoru o potřebě kultivovat pocit vděčnosti za každou neobyčejnou chvíli. Nikki Mirghafori, učitelka théravádového buddhismu, požádala účastníky své meditativní skupiny, aby se pokusili vyjadřovat vděčnost za všechno, co se jim přihodí a aby se pak s ostatními ve skupině podělili o své zkušenosti.

Přiznávám bez mučení, že tehdy mi to neznělo jako moc dobrý nápad. Po pravdě řečeno, byl jsem přesvědčen, že něco podobného je naprosto beznadějné. Dokud jsem to nezkusil. Nikdy by mě nenapadlo, že v praxi je to naopak docela snadné a výsledky se dostaví nečekaně rychle. Prostě se zeptáte sami sebe: «Dokážu být za tohle vděčný?». Začal jsem to zkoušet a po nějaké době praktikování vděčnosti začal můj mozek docela snadno shledávat důvody, pro které bych měl být za ty či ony události svého života vděčný.

Tahle praxe člověku odhalí hodně z jeho vlastní krátkozrakosti a nepředvídavosti. Máme většinou dost nepěkný sklon přísně rozdělovat všechno, co se nám přihodí, na «černé» a «bílé». Jsme si jisti, že dokážeme přesně určit, jaké povahy je nějaká událost přesně ve chvíli, kdy k ní dojde.


Hned na počátku Nikki vyslovila důležité upozornění: Nemusíte si říkat, že máte pociťovat vděčnost za nějakou událost jenom proto, abyste pocitu vděčnosti dosáhli nebo abyste ho poznali. Vděčnost musíte pociťovat bez ohledu na svůj prvotní dojem z toho, co se vám přihodilo.

Bydlím ve městě, a proto každý den složitě hledám, kde bych zaparkoval auto. Na parkovišti u domu téměř nikdy nejsou volná místa, a velmi často tak musím parkovat stovky metrů daleko a pak se táhnout přes dva dlouhé bloky domů s taškami nacpanými nákupem. Je jasné, že proklínám všecko na světě včetně své smůly a lidí, kteří bezohledně parkují u našeho domu.

Po tom, co jsem zažil tu rozmluvu u Nikki, přihodilo se mi to zas. Automaticky jsem očekával, že poiksté projdu obvyklou posloupností své vytočenosti: zklamání, vztek a rozhořčení a cesta k domovu naplněná vrčením a naštvaností. A najednou jsem si docela neočekávaně vzpomněl na tu řeč o vděčnosti a jejím praktikování. Dokázal bych být vděčný za to, že jsem nenašel místo k parkování někde poblíž svého domu? Co dobrého mám vidět na tom, že to stalo?

Tou úvahou jsem se úplně bleskově ocitl v docela jiném postavení než na počátku té všední příhody. Moje bezprostřední obvyklé reakce se vytratily. Místo nich jsem se těšil z nenadálé procházky. Všiml jsem si některých nových věcí v okolí, které jsem dříve nepostřehl. Měl jsem radost, že nést tašky plné nákupu ze supermarketu přes celé dva dlouhé bloky nebylo pro mě zas tak těžké.

Byl jsem šťastný, když jsem si uvědomil, že dokážu překonat bez potíží a nějaké bolesti dlouhou vzdálenost, aniž bych se unavil. Taky mě ohromilo, že i když je naše čtvrť blízko centra, je tichá, klidná a bezpečná. Mohu se tu klidně procházet třeba ve čtyři ráno a nemít žádné obavy.

Můj život má ohromné množství výhod, které jsou mi denodenně k dispozici, jenomže já z nich mám nějaké potěšení jen vzácně, protože většinu času je zkrátka nevnímám.

K domovním dveřím jsem dorazil plný nadšení nad svým životem. Cítil jsem spokojenost se vším, co mě právě potkalo. Kdo ví, jak by všechno bylo, kdybych byl zaparkoval tam, co jsem původně chtěl. Třeba by mi auto právě tam někdo odřel, nebo by se porouchalo. Možná by mi okolnosti přivedly do cesty nejlepšího přítele a možná toho nejhoršího člověka. To nevím a vědět nemohu.

A v tom je všechen smysl. Každá událost plodí nekonečné množství důsledků a každý řetězec příčin a následků se potáhne až do konce věků a bude nám do života přinášet příjemné i nepříjemné události.

Každá událost je svou podstatou současně dobrá i špatná, ať jsou to nemoci, rozchody a těžkosti prakticky jakékoli povahy. Například vztah, po kterém jsme toužili, ale nedošlo k němu, nás může udělat lepšími, i když v okamžiku, kdy bylo jasné, že to nevyjde, jsme měli pocit, že život končí a dál už nás nečeká nic.

Radikální vděčnost je prostým způsobem jak přehodnotit svůj primární dojem, že nějaká nová okolnost je kompletně špatná a hněv a naštvanost vzniklé v jejím důsledku že jsou oprávněné. Na všem se dá najít něco dobrého, jen je třeba to rozeznat.


Radikální vděčnost slouží tedy dvěma cílům naráz. Za prvé nás vede k odpojení hypersenzitivního režimu autopilota, založeného na nehorázném omylu, že totiž všechny události jsou jedna od druhé izolovány a dělí se jen na dva typy – dobré a špatné; jakého druhu jsou určíme na základě toho, jak se cítíme, když k nim dojde. Tento postup je podvědomý a naše reakce automatická. Pokud k události budete přistupovat s radikální vděčností, tahle reakce nenastane.

Za druhé, radikální vděčnost napomáhá řešení problému. Otevírá vám dveře, učí novým věcem a zbavuje možných chyb do budoucna.

Experimentovat s vlastní vděčností je jedno velké potěšení. Čím absurdnější se jeví situace, za kterou bychom měli být vděční, tím přitažlivější a zajímavější ten proces je. Mohu být vděčný za to, že jsem musel zrušit své plány? Ovšem. Mám být vděčný za to, že se mi na nohách objevila vyrážka? Ehm ehm… to si ještě musím ujasnit.

Každý moment zlosti nebo zklamání je poctivá hra. Můžete snad být vděčná za to, že partner dává najevo značnou netrpělivost, když se v restauraci pokoušíte rozhodnout, co byste si měla objednat ? Ale jistě. Poskytuje vám to možnost vyznat se ve svých obavách, průšvizích a nedobrých návycích.

Máte být vděční za to, že vám došla káva, že vám odpojili Internet, že se váš nedávný velkolepý pracovní projekt nedočkal uznání? Ano. Ano, pokud máte mozek a jste alespoň trochu zvědaví.

Být vděčný za všechno rozhodně není povinnost. Je to možnost experimentovat. Nejste zodpovědní za pocity vzniklé poté, co se něco přihodí. Nicméně však by tyto pocity neměly za nás rozhodovat o tom, co je dobré a co je špatné.

=========
34 klíčů ke štěstí
Nejsi odpovědný za ničí štěstí