Děti, které zevnitř září

“Jaký hmyz se ti líbí?” – ptala se mě na procházce sedmiletá dcerka první den jejích jarních prázdnin. „Ale neříkej motýla, toho si vybírá každej! – dodala rychle, než jsem stačila odpovědět.

“Hm — přemýšlela jsem nahlas. “Tak to nejspíš bude beruška” – odpověděla jsem nakonec.

“To já mám ráda světlušky. Mě se světlušky líbí ” – řekla dcerka zadumaně.

Šly jsme dál a povídaly jsme si. Vychutnávala jsem si vzácné chvíle, kdy jsme my dvě byly spolu o samotě.

A najednou dotaz:

“A jsem já normální? Jako že – je se mnou všechno v pořádku? – ptala se a koukala pod nohy. “Víš, někdy si připadám… jiná než ostatní.”

Rázem jsem se zastavila. Neptala jsem se, co tím myslí. Věděla jsem to; prostě jsem to věděla.

Sklonila jsem se k ní a vybavila si v paměti bolestné vzpomínky ještě z druhé třídy základky.

“Když mi bylo tolik, jako tobě, taky se mi zdálo, že se jiným dětem nijak nepodobám. Byla jsem hodně ostýchavá a cítila jsem se nesvá. Byl tam jeden kluk, který o mě říkal opravdu ošklivé věci. Že mezi ně nezapadám, že k nim vůbec nepatřím. Ty jeho řeči mě hrozně dlouho mrzely, hrozně moc mě mrzely” – přiznávala jsem.

Dívala se na mě se smutkem a jako ozvěnou mi v hlavě zazněla její předcházející slova. „Motýla si vybírá každej…“

Položila jsem ruce na její malá ramínka, ako kdyby to mohlo pomoci, aby má slova vnímala také fyzicky. „Chci ti něco říct. Vždycky si se mnou přijď popovídat, když se nebudeš cítit jistá, když budeš nesvá, když se budeš cítit jiná než ostatní. Nikdy se ti nebudu smát. Nikdy tě nebudu soudit, ani ti říkat, že to není žádný problém. Nikdy nemávnu rukou, protože ti moc dobře rozumím. Moc dobře si pamatuju, jaká je to bolest. Někdy člověk potřebuje, aby někdo jeho bolest pochopil.“

“Mám ráda světlušky” – řekla před chvilkou a mě napadlo, že o tohle bych se mohla opřít.

“Říkala jsi, že máš ráda světlušky“, připomněla jsem jí. “ Já si myslím, že ty sama se světlušce moc podobáš. Víš proč?“, zeptala jsem se jí.

Na tvářičce se jí mihl neklid. Pak se na mě podívala s nadějí: „Proč mami?“

“Protože zevnitř záříš“ – řekla jsem a prsty se dotkla místa, kde tlouklo její malé srdíčko. „Každý to nevidí, ale já to vidím. Mým úkolem je tvoje světlo chránit. Proto když ti někdo řekne něco, co tvou záři ztlumí, řekni mi o tom. Budu tě chránit, budu tě poslouchat a mít tě ráda, moje odvážná, statečná a jedinečná, maličká světluško!“



Dcerka mě pevně objala kolem krku. Stejně jako prve neřekla jediné slovo. Možná proto, že měla na krajíčku. Možná proto, že mlčenlivá podpora byla všechno, co v tu chvíli potřebovala. Ale čím jsem si byla naprosto jista, bylo vědomí, že tímhle ta historie nekončí.

Uběhly týdny a já jsem stále musela na naši rozmluvu myslet. Konec školního roku může být pro děti těžký, zvláště pro světlušky, které září zevnitř.

Je to čas vyznamenání, oslav, uznání a potlesku. Motýlů si každý všimne. Jsou nádherní. Barevní jako duha. Ale neměli bychom zapomínat na světlušky. Jejich triumf je tichý a nenápadný. A to, čím jsou obdařeny, nemusí vůbec vzbudit pozornost.

Světluška umí podržet místo v autobuse, aby se někdo, komu se dělá vzadu špatně, mohl posadit hned vepředu.

Světluška ve snu skládá písničky a ve dne si je prozpěvuje.

Světluška umí malovat obrázky, které vás spojí s vaším vlastním srdcem.

Světluška dokáže roky střádat peníze, aby jí srdce nakonec napovědělo: „Tohle je ten, co je potřebuje“.

Světluška dokáže místo spaní něco pod peřinou počítat, protože se narodila jako matematik.

Světluška může být školním IT-dítětem, které učitelům pomáhá, když je zlobí počítače.

Světluška se dokáže obklopit obláčkem z mouky, když se oddává kulinárnímu umění.

Světluška dokáže být jezdcem, který v doprovodu zvířat a vší přírody obletí celý svět.

Světluška umí na posezení zhltnout knihu o třista padesáti sedmi stranách.

Světluščin osamělý pohled hledá někoho, kdo si jí všimne, když se udělá neviditelnou.

Světluška brání ty, kdo se ztratili, koho někdo zavrhl, kdo je sám.

Světluška sama se může ztratit, být zavržená a sama… když hledá někoho, kdo si všimne jejího světla v záplavě veselého třepotání motýlích křídel.

Možná nějakou světlušku znáte. Možná ji máte rádi.



Pokud to tak je, tak prosím vás, nečekejte. Nečekejte, až jí někdo předá cenu nebo nějaký certifikát, aby se její nadání a vlohy staly „oficiálními“. Takový den vůbec nemusí nastat. Radši jí to všechno řekněte hned sami.

Třeba takhle:

Vidím tvoje světlo.
Vidím ho, když bereš do ruky kytaru.
Vidím ho, když děláš tahy žlutou, zelenou a zlatou barvou.
Vidím ho, když se zavřenýma očima zpíváš.
Vidím ho, když se směješ.
Vidím ho, když stojíš nad vodní kalužinou a přemítáš o své budoucnosti.
Vidím tvé světlo, má odvážná, statečná světluško.
Záříš zevnitř.
A ať tvoje světlo vidí ještě někdo jiný, nebo ne, ty víš, že je tady a já to vím také.
Sviť dál.
Prozpěvuj si.
Tvoř.
Sni.
Dál si odčítej, sečítej a násob.
Uchovej si svou vnímavost.
Chraň si své kouzlo.

A prostě čekej. Jednou i svět spatří to, co vidím já. A tvé světlo bude tak krásné, tak nádherné a zářivé, že celý svět se zastaví a bude se divit, kde se to nádherné světlo bere.

A ty a já budeme vědět, že to světlo tu bylo po celou dobu.

Protože jsi světluška.

Záříš zevnitř.

A já jsem tady, abych tvé světlo chránila, má odvážná, statečná světluško.

 Rachel Macy Stafford