Děti, které přicházejí brát. Opravdu brát?

Jsou děti, které přicházejí dávat a jsou děti, které přicházejí brát.

Ty první jsou děti, o kterých rodiče při každé jen trochu vhodné příležitosti prohlašují, že dítě je jejich sluníčko, které rozzářilo celou rodinu, život s ním je krásnější, přineslo radost a lásku do celého domu a pro všechny je jeho příchod požehnáním.

Někdy o nich mluví s takovým nadšením, láskou a radostí, jako by ten dosud tak slabý človíček už byl nějakým malým Buddhou s moudrou a věčnou duší, jako kdyby byl nejstarší a nejlepší ze všech. Tyhle děti nejsou nijak náročné, jsou docela obyčejné, milé a přívětivé a i těžkosti se s jejich přítomností prožívají nějak snadněji, jako kdyby nám do zad foukal příznivý vítr a pomáhal nám dostat se z nepříjemné situace.

Od samého počátku své životní cesty ji sobě i jiným vystýlají novým a novým štěstím, úspěchy, příznivými proměnami v rodině i v materiální oblasti. Zrození takových dětí pozvedá ženskou podstatu matky a jejich výchova nijak nezatěžuje rodičovské nervy ani neprobouzí věčný podvědomý pocit rodičovské viny.

Jsou děti, které přicházejí dávat a jsou děti, které přicházejí brát.

O těch druhých se říkává něco docela jiného… Jednak se o nich vůbec moc nemluví, protože není tak docela zřejmé, jak by se vlastně o nich mluvit mělo. Jednak jsou veškeré myšlenky na tyhle děti sociálně tabuizovány a přiznat je sama sobě je pro matku neobyčejně těžké. Když už se rozhodne tlumeným hlasem něco málo říci někde, kde ji nemůže nikdo nepovolaný slyšet, v bezpečném prostředí pracovny psychologa například nebo té nejdůvěrnější přítelkyni, pak v zoufalství vysloví něco, co mluví za všechno: „Kdyby ho nebylo, bylo by všechno jinak, bylo by to lepší“.

Jako kdyby u těchhle dětí bylo všechno jinak, než jak to u dětí být má. Jako kdyby nám přišly vysát veškerou sílu a nic nám za ni nedat. Spousta věcí přijde s jejich příchodem vniveč. Přichází s nimi mnoho bolesti.

Už počínaje těhotenstvím, které rozhodně není obyčejné, není procházkou růžovým sadem s pěšinkami vysypanými poupaty růží a lemovanými pivoňkami něžných barev. Žádné poklidné procházky ruku v ruce s chápajícím, vlídným a laskavým partnerem. Žádné společné rodinné natěšené očekávání. Je to období krutého trýznění těla i duše. Je to těhotenství, jehož pozadí tvoří úzkost, obavy, zoufalství, únava a vyčerpanost, hněv a nesmírná osamělost.

Porod takového dítěte matku na dlouho vyčerpá, ukazuje jí něco, co si dlouho bude přát zapomenout, protože není stavu spojit to se sebou samou, pocity, které není schopna si u sebe připustit, bolest, kterou nedokáže poměřit sama sebou. Tehdy jí začne připadat jednodušší poměřovat ji dítětem, ke kterému cítí stále méně… To dítě přináší tolik bolesti, že ve snaze uzavřít se před ní uzavírá se matka před dítětem, ze kterého tak v této bolesti dělá obětního beránka.

Co nebo kdo je obětním beránkem?

Za dávných dob bývalo zvíře zástupnou obětí přinášenou bohům, aby vykoupilo hříchy celého společenství. Symbolicky byla na zvíře vložena jeho vina, provinění všech jeho členů. Jeho oběť je měla vykoupit. Stejné je to s tímto dítětem. Měli bychom tu ideální rodinu, kdyby nebylo jeho. Ve svých očích by matka byla matkou dokonalou, kdyby nebyla právě jeho matkou – s jinými dětmi je přece skvělá. Každý její den by měl dokonalý průběh – a nejen den, celý týden – kdyby nebylo chování tohoto dítěte. Její vztahy s partnerem by byly prostě výborné, nebýt právě tohoto dítěte. Tohle dítě je dítětem… za trest.

V zoufalství si matka klade otázku: „Proč musím mít právě jeho?” anebo mírněji „Proč?”

Veškerá pravda a úplná odpověď jsou skryty v konstatování, že všechny děti jsou požehnáním. Protože život je požehnáním a láskou v její nejčistší podobě. Pokud je schopna toto tvrzení přijmout jako axiom, jako vždy platnou a důkaz nevyžadující skutečnost, nastane matce teprve ta pravá a tvrdá duševní práce.

To nejtěžší je obrátit se tváří k dítěti — k Bohu v jeho nitru, k Bohu, který z něj k matce promlouvá. Znamená to pochopit, že také toto dítě přišlo dávat, že však to není nějaký běžný, lehce na dlani podávaný dar v podobě dalšího zdroje sil, ale síla zrozená z bolesti, láska, přicházející skrze utrpení.

Tyhle děti jako svůj dar nepřinášejí veselý život na sluneční straně a samou radost, ale život ve stínu a radost ukrytou v bolestech. Jako kdyby odhalovaly vše, co bylo dosud skryto, strhávaly masky, provokovaly změny, zbavovaly ochrany a vytahovaly na světlo všechno, co se dosud schovávalo, co bylo utajené, na co se matka ani její rodina nechtěly dívat, jakousi špínu zametenou pod koberec nebo snad kostlivce ve skříni. Tyhle děti přinášejí s sebou ten nejsilnější hodnotový zlom, protože rozbíjejí dosavadní perfekcionismus, dobrotu založenou na správném plnění podmínek, a dělají nás zranitelnými — buď pravdymilovnými a přijatými sebou i jinými, anebo také ne.

Takže těžké těhotenství a porod nemohou za to, že se matka cítí tak osamělá a bezmocná. Vina je skutečnost, že náhle odhaluje hořkou pravdu, kterou ostatně dávno tušila, ale zoufale ji potlačovala – že láska jejích rodičů k ní je opravdu velice podmíněná a pokud jde o tchána s tchyní, neberou ji zrovna jako svoji.

Že její manžel je ještě velmi nezralý, ještě pořád velmi visí na své matce a nedokáže se o svou ženu plně postarat. Sám je spíš ještě dítě.

Krušný porod a vyčerpanost po něm tak jednoznačně ukázaly na to, že ani ona ještě nevládne uměním jasně vymezit hranice, vybrat si podle toho, co ona sama skutečně potřebuje, nikoli na základě zdvořilosti a strachu, že by se snad někoho jiného nějak nepříjemně dotkla. A chování tohoto nesnesitelného dítěte ji dostalo do stavu ublížené lítosti – vždyť jí samotné, malé a zraňované, nikdy nedovolili, aby takováhle byla – ale tohle dítě si to klidně dovolí!

Jestliže matka otevře tomuto dítěti svou duši, pak pouť, která povede k jejich sblížení, se bude podobat zamrzlé cestě, která s jarem roztává. Bude plná potůčků tekoucí vody, bude cítit zemí, voda na ní bude odplavovat všechno, co bylo, všechno bývalé a už mrtvé a bude potřeba spousta vody, než konečně skutečně stoupnou oba na pevnou zem – kontakt bude navázán.

Požehnáním jsou tyto děti pro těžkou práci duše, kterou vyžadují, pro výzvu k dospění a dozrání, kterou s sebou přinášejí a kvůli celistvosti, které tak díky jim dosahujeme. Odvaha a statečnost jejich duší nemá hranice, jejich láska a štědrost k nám je bezmezná. Jako Ježíš nám nastavují druhou tvář, když je nepřijímáme, když je morálně udeříme nepřijetím. Zdají se být slabé a skutečně je v nich daleko více dětského než u dětí „sluníček“, jejichž duše jsou mnohem více dospělé. Tato jejich „dětskost“ rozněžňuje srdce a dodává nám milosrdenství. To hlavní, k čemu směřujeme na této přetěžké cestě, je projevení lásky ke svému vnitřnímu dítěti, tomu ohlasu skutečného dítěte, kterým jsme kdysi byli, za které se teď stydíme a rádi bychom se ho zbavili, protože je dávno ztracené a umrzlé na kost, a ve kterém je spousta dávné bolesti, o které jsme kdysi předstírali, že neexistuje.

Tyhle děti přicházejí, aby ji zrcadlily.

Abyste je měli rádi, abyste měli rádi sami sebe, abyste je milovali celé, ne slunečné, pečlivě doběla vymydlené a dospěle učesané, ale opravdové, tolik jiné, tolik slabé a bezmocné a tolik milující.