Rodičovská zrada někdy poraní na celý život.
Zrada, kterou mám na mysli, je vždycky něco nepříjemného, bolavého a strašného. Dlouho jsem se pokoušela přijít na to, co to vlastně znamená – taková zrada – a proč způsobí člověku těžkou křivdu a velkou bolest. Postupně jsem došla k závěru, že se tak lidé chovají proto, že je to pro ně výhodné. Své zájmy postaví nad zájmy jiných lidí, nad ty vaše, protože se tak rozhodli. Jsou si jisti, že na to mají právo. Abych to pochopila, potřebovala jsem více než čtyřicet let života. Více než čtyřicet let zkušeností, knih a rozmluv…
Děti však všechno tohle nemají. Vědí toho ještě málo. Slovo «zrada» ale dobře znají dost brzo. Kamarádka se nerozdělí o čokoládu, nepozve na oslavu narozenin, vybreptá jiné holčičce tajemství – a je zrádkyní na celý život! Nejstrašnější zradou však je zrada rodičů. Zraňuje hluboce a někdy na celý život. Proto je snazší odpustit kamarádce, že svůj zájem nadřadila tomu našemu, než pochopit maminku nebo tátu.
Dostala jsem jedničku a máma ani neřekla, že jsem dobrá!
Často nějak jednáme, aniž bychom se to svým dětem snažili vysvětlit. Z různých důvodů. Někdy se domníváme, že jsou příliš malé, jindy nedokážeme najít vhodná slova. A děti nám neporozumí. Jsou si jisty, že jsme je zradili.
Na jedné hodině jsem dětem zadala písemnou práci. Měly psát o tom, kdo je kdy zradil. Většina prací byla o nás, o rodičích.
Jak objevit svou hodnotu, odhalit zdroje své vnitřní síly, a žít šťastný život.>>>
«Když se narodila sestřička, máma se pořád věnovala jenom jí. Vůbec jsem ji neviděla. Rodiče pořád pečovali jenom o ni a mě si nevšímali. Jednou jsem přišla ze školy v moc dobré náladě, protože jsem dostala jedničku z diktátu a hned na prahu jsem o tom mamince začala povídat. Řekla, ať nekřičím, že sestra spí. Neřekla ani, že jsem dobrá nebo tak… Už je to dlouho, sestru mám ráda a nežárlím na ni, ale na tuhle jedničku nedokážu zapomenout.»
«Když mi bylo deset, naši mi slíbili, že když budu v pololetí bez trojek, pojedeme do akvaparku v Čestlicích. Opravdu jsem se snažil a neměl žádnou trojku. Pak jsem čekal, co bude. Ale nejeli jsme nikam. Dodnes si myslím, že to byla zrada a podraz.»
«Mí rodiče se chtějí odstěhovat do Brna. Je to jejich sen, oba se tam narodili. Jenomže já mám taky sen, jít na práva tady v Praze. Do maturity už není ani rok a kdybychom se teď přestěhovali, bylo by všechno pořádně komplikované. Kdybych se na školu dostal, musel bych na kolej nebo si sehnat jiné bydlení, což je pěkně drahé, na to by naši neměli. Jsem tu zvyklý, mám tu všechny přátele a známé. Práva na UK jsou prostě top. Rodiče mě osočují, že jsem sobec a chci jim zkazit jejich sen. Ale oni chtějí zkazit můj život. Ani mí dva mladší bratři nechtějí pryč. Nejhorší je, že nás nechtějí poslouchat. Zrazují nás a mě nutí zradit svůj životní sen».
«Když mi bylo necelých šest, měli jsme ve školce dopolední představení pro rodiče. Měla jsem tam recitovat básničku a moc dlouho jsem se na to připravovala a těšila. Jenže maminka nepřišla. Měla nějakou práci. Myslím, že rodiče své děti zrazují, když je pro ně něco důležitější než ony».
«Mě zradili rodiče. Když mi bylo sedm, hrozně se pohádali, házeli po sobě věci a nadávali si. Nakonec máma tátu vyhodila. Takže bydlel a dodnes bydlí jinde a já k němu jen někdy jezdil na návštěvu. Myslím si ještě dneska, že mě máma zradila, když ho vyhodila, protože přitom vůbec nemyslela na mě. Mám tátu moc rád».
Ve všech uvedených případech rodiče nejspíš nechtěli svým dětem ublížit. Určitě každý z těch případů má své vysvětlení, svou logiku, nějaký důvod. Jsem si však jista, že pokaždé, když rodiče nejednají v zájmu dítěte, je to zrada na něm. Každé naše jednání nebo nejednání ve vztahu k dětem musí mít jediné vysvětlení: je to v zájmu dítěte. Musíme umět situaci vyhodnotit, zvážit její důsledky pro dcerku nebo syna a jednat výhradně na základě těchto možných důsledků.
Jaká tabu tedy platí pro rodiče?
1. Nikdy se s dítětem nepřít v přítomnosti jiných lidí
Je jedno, je-li to učitelka, sousedka nebo kamarádka. A je jedno, že dítě třeba nemá pravdu. Před cizími lidmi dítě pouze chválíme. Anebo mlčíme. Protože máma a táta musejí vždycky být na straně svého dítěte, i když se dopustí něčeho špatného. Doma, až budou spolu sami, se musejí snažit dobrat se důvodů a vysvětlit si, co se stalo a proč. A pokud to bude třeba, pak i přiměřeně potrestat – zdůrazňuji: nikoli fyzicky. Avšak předvádět toho nejdražšího a nejmilovanějšího člověka v nevýhodném světle, to je zrada.
2. Nikdy proti dítěti nepoužít něco, co nám svěřilo
Jestliže se nám dcerka svěřila se svou první láskou, je opravdu hrozné pronést něco jako «Boty si vyčistit neumí, ale už je zamilovaná…». Zneužít důvěru dítěte a když se nám to hodí po něm svěřeným tajemstvím seknout, to je zrada.
3. Nikdy nesrovnávat dítě s jinými dětmi, pokud ze srovnání nevychází dobře
Takže pokud spolužák vyhrál městskou olympiádu v matematice, je normální potomkovi říct, že spolužák je pašák. Ale dodat: „No, vidíš, a ty pořád jen vysedáváš s tabletem», to je zrada.
7 dní sebelásky - Online Kurz Zdarma >>>
4. Nikdy. Nikdy! Nikdy!!! Nikdy se nehádat v přítomnosti dítěte
Je to téma pro samostatný rozsáhlý článek. Vědci z Východoanglické university prokázali negativní vliv rodičovských hádek na růst mozečku dítěte. Navíc jsou dobře známy negativní důsledky rodinných hádek na rozvoj dětských sociálních a emočních dovedností. Malé děti nasávají vše ze svého prostředí. Pokud vyrůstají v prostředí nasyceném konflikty, nenaučí se dostatečně kontrolovat své emoční projevy a řešit neshody jiným způsobem.
Možná však postačí, abyste si vzpomněli, co jste prožívali vy sami, když se rodiče hádali. A pochopíte, že obdařovat něčím podobným syna nebo dceru je zrada.
5. Zdálo by se to zcela evidentním. Bohužel však je to často ignorováno: Sliby se mají plnit
Protože dítě čeká. Sní. Představuje si, jak to bude bezvadné. A konec konců vám věří. Porušit tuhle víru je zrada.
6. Nikdy nikomu nedovolit, aby vám o vašem dítěti říkal něco špatného
Opakuji. Nikomu. Ani nejlepší kamarádce. Ani babičce. I když je dítě v tu dobu 80 kilometrů daleko na sportovním táboře. Je-li to prostá informace o tom, co dítě řeklo nebo udělalo, pak díky za ni, samozřejmě. Ale jestliže ho někdo začne na tomto základě hodnotit, pak sbohem. Protože naslouchat tomu, jak nám někdo o synovi říká: „Je drzý jak opice, nemá žádný stud…“, to je zrada.
A našlo by se tabu sedmé, osmé i deváté…
Až naše děti jednou vyrostou, nejspíš pochopí, že to, co pokládaly za zradu, byla spíš pouhá slabost nebo neznalost, neumění správně vysvětlit motivy svého jednání vůči nim. Ale řekněte sami – cítíte se lépe, když se dozvíte příčinu svojí nemoci? Nejste pak o nic méně nemocní. Proces léčení bývá často dlouhý a způsobuje více bolesti než nemoc sama. Je tedy lepší zabývat se prevencí, jejíž podstata je velice prostá: BÝT VŽDYCKY NA STRANĚ DÍTĚTE.
Marina Solotová
Jak objevit svou hodnotu, odhalit zdroje své vnitřní síly, a žít šťastný život.>>>
Velká rodičovská chyba: dát dětem všechno
Pro všechny rodiče dětí v „obtížném“ věku
