Co dlužíme svým rodičům?

Řeka života má téci z minulosti do budoucnosti, tímto jediným směrem a nikdy naopak. Všechno, čeho se nám dostane od rodičů – život, lásku a péči, materiální zajištění — předáváme dál, svým vlastním dětem.

Každé z mých dětí – dcera, které je téměř deset a syn skoro sedmiletý – má doma svůj pracovní koutek. Dcera si vždycky s požitkem rozloží všechno na svůj stůl a zabere se do práce nebo zábavy. Zato syna jeho stůl neláká – táhne ho to ke mně, za můj sůl. A tak úkoly pracně smolí u mě, zavalí mi stůl učebnicemi, sešity, notýsky, tužkami a propisovačkami, přičemž já se před jeho invazí s notebookem uchyluji na stoličku u křesla pod oknem. Když jsem se nedávno bouřila, tohle že je ale nespravedlnost a že harcovat se pořád sem a tam i s notebookem už mě unavuje, dcerka se na mě podívala se shovívavým porozuměním a útěšně pronesla: „Mami, děti prostě musejí zbavovat své rodiče sil, aby až vyrostou, je mohly sil zbavovat zase jejich děti, chápeš?“

Děti od svých rodičů nezískávají nic „na dluh“ a nejsou také povinny jim nějaký dluh vracet.

Psychoterapeut Bert Hellinger, autor psychoterapeutické metody nazývané „Rodinné a systemické konstelace“ vyslovil zajímavou myšlenku, že život, láska, péče a energie jsou rodiči dětem předávány bez náhrady a zcela přirozeně. Děti pak tohle všechno předávají zase svým dětem.

Děti od svých rodičů nezískávají nic „na dluh“ a nejsou také povinny jim nějaký dluh vracet. Všechno, co děti pro své stárnoucí rodiče dělají když se samy stanou dospělými, dělají na základě vlastního přání, nikoli z pocitu povinnosti, a také v tom objemu, v jakém to pokládají za potřebné.

Není tedy správné držet dospělé děti ze všech sil u sebe a neotevřít jim dveře do samostatného života na základě tvrzení, že teď jsou povinny vracet, čeho se jim v dětství a mládí dostalo, že jsou povinny být rodičům oporou. Je nesprávné a hrubě nespravedlivé kultivovat v nich ať už vědomě či nevědomě pocity viny ustavičným připomínáním, co všechno pro ně rodiče udělali a za co jim mají být vděčné. Jedna moje známá zformulovala rodičovství asi takhle: „Rodiče musejí dětem dát to nejlepší, co v sobě vůbec najdou. A pak už mohou jenom doufat. Na víc nemají nárok.“

To naprosto neznamená, že se děti mají či mohou od rodičů odvrátit, zbavovat je své lásky, nedávat jim najevo svou úctu a neprokazovat jim pozornost. Nic takového. Znamená to pouze, že se děti nemají cítit jako věční dlužníci. Život dostává každý člověk darem. Je to velký dar. To z nás dělá lidi, kteří také umějí dávat, kteří umějí obdarovat láskou. Člověk nemusí být věřící, aby pochopil hloubku křesťanského nabádání: „Cti otce svého a matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na Zemi.“

=========
4 pravidla, která vás ve styku se staršími rodiči učiní nezranitelnými
Mateřská terapie. Kouzelná síla slov.