Člověk se potřebuje zalíbit třem lidem

Tři pilíře štěstí: «chci», «mohu» a «musím».

Кaždý člověk je zrozen ke štěstí. Najde se však hodně těch, kteří mohou říci, že jsou skutečně šťastní? S jistotou prohlašuji, že kladně odpoví spíše jen jednotlivci. Co tedy člověk vlastně potřebuje ke štěstí?

Celkový obsah štěstí společně vytvářejí tři pojmy: «chci», «mohu» a «musím».

V lidském životě se však tyto pojmy nejčastěji různým způsobem kříží a navzájem si překážejí. Něco chci a nedaří se mi to. A když něco musím, vůbec se mi to nezamlouvá. Jak to všechno uvést do správného vzájemného poměru? Jestliže něco chcete, ale nejde vám to, zkuste se tomu naučit. Jakákoli činnost, každá práce je dobrá. Je prostě třeba začít jednat. Něco dělat.

Přepadnout nás mohou různá přání. Je však důležité umět si mezi nimi vybírat. Kupříkladu lákavé přání něčeho silnějšího se napít je nepřirozené. Omezuje a brání rozvoji osobnosti. Podobných kontraproduktivních přání se musíme zbavovat. Naše jednání by vždycky mělo rozvoj osobnosti podporovat. Člověk musí sám na sobě pracovat a strategie této práce by měla být zaměřena na to, aby co nejvíce znal. Člověku je dáno prvořadě uspokojovat svá přání.

Když si volíte cíl, zjistěte především, zda k němu vede ta cesta, kterou máte jít. Jestliže to není vaše cesta, nezbytně se musíte dát jiným směrem. Na správnou cestu člověka přivádějí jeho vnitřní síly.

Je známo, že strom při svém růstu směřuje nahoru, vysoko, co nejvýš. Když se mu to nedaří, začíná vyhánět větve do stran. A když překážka jeho směřování do výšky zmizí, obnovuje růst nahoru.

Když nad něčím přemýšlíte, musíte se nějak rozhodnout. A když se rozhodnete, jednejte.

Hlavní je jednat, nesmíte váhat. Člověk se nesmí bát chyb. Nezdar má sedmkrát větší cenu nežli úspěch.

Jak opustit destruktivní životní scénáře, vrátit se do rovnováhy, rozzářit své vnitřní slunce a stát se svou lepší verzí.  >>>


Nepříjemnosti nám pomáhají uvědomit si své chyby, příště se jich vyvarovat a postupovat správně. A proč má nezdar větší cenu nežli úspěch zrovna sedmkrát? Kladné emoce představují v mozku 35 procent, záporné pouhých pět. Proto když je člověku zle, začíná přemýšlet. Nezdary udržují náš tonus, není třeba se jich bát, bez nich není žádný vývoj možný.

Nepokoušejte se měnit okolnosti a jiné lidi, měňte sami sebe a okolnosti přizpůsobujte.

Okolnosti se pokoušejí změnit osobnosti psychicky nevyzrálé. Ideálem je změnit sám sebe a své vidění situace. Psychicky zralý a psychicky nezralý člověk se mohou nacházet na stejném místě, a přitom každý z nich může žít v úplně jiném světě.

Příznaky psychické zralosti:

• Zralá osobnost jedná.
• Člověk psychicky nezralý zaměřuje veškeré své úsilí na uspořádání svého osobního života. Pro zralou osobnost je důležitější práce, získání nezávislosti. Osobní záležitosti se za takových okolností uspořádají samy o sobě. Setkal jsem se ve své praxi s mnoha smolaři, kteří si stěžovali, že nemohou najít partnerku. Vždycky jsem jim radil, aby své úsilí zaměřili na to, aby mohli vydělávat více peněz. Zní to krutě materiálně, přesto však většina z nich po nějakém čase touto cestou svůj problém vyřešila. Ne penězi. Snaha zlepšit své předpoklady, dostat se dál a výš je přivedla do nových prostředí, mezi nové lidi, poskytla jim více možností seznámit se s vhodnou dívkou.
• Potřeby člověka psychicky zralého se odvozují od jeho úspěchů. Nezralý jedinec své potřeby opakuje jako přes kopírák, pouze zvětšuje jejich rozměry.
• Zralá osobnost si své věci zařizuje samostatně, zatímco člověk nezralý očekává a přeje si, aby ti za něj udělal někdo jiný.
• Psychicky nezralému člověku dělá starosti, jak vypadá. Zralému jedinci tohle starosti nedělá. Přičemž však vždycky vypadá dobře.
• Nevyzrálá osobnost nejčastěji usiluje o co nejvyšší postavení. Takový člověk si přeje mít velmi mnoho, aniž by však věnoval pozornost svému osobnímu růstu. K vyzrálé osobnosti přichází postavení automaticky, jako produkt a důsledek osobního růstu.

Je třeba dávat si vždycky velké cíle. K malému cíli vede jen jedna jediná cesta, zatímco k velkému jich směřuje mnoho.

Jistěže přitom nesmíme zapomínat, že cíl musí být reálný. I svůj vlastní život člověk začíná od spermie, která musela zvítězit nad miliony ostatních. Malý cíl vás k ničemu nepřivede, velký vám však umožní dosáhnout alespoň něčeho. Dá se snad postavit perpetuum mobile? Jistěže ne. A zabývat se tím nemá smyslu. Stejně jako se vám nikdy nemůže podařit převychovat, změnit jiného člověka. Snažit se o to nemá také žádný smysl. Dávat si malé cíle je typické pro neurotické povahy.

Člověk se musí zalíbit třem lidem: sám sobě, šéfovi a svému sexuálnímu partnerovi.

Přitom je třeba mít na vědomí, že se ženou či mužem se můžeme rozejít, v práci můžeme dát výpověď, ale sami od sebe nemáme kam se podít. Je proto třeba líbit se v první řadě sobě samému. Mnozí lidé proti tomuto tvrzení protestují a připomínají přitom děti. Ty jsou však v tomto kontextu až na čtvrtém místě. Děti od vás odejdou, a to dokonce mnohem dříve, než k tomu dojde i fyzicky. Ve 12-14 letech si děti přestávají rodičů vážit a rozumět jim. A ve dvaceti správně vedené dítě odchází z domu a zcela se separuje. Nicméně dobře utvářená rodina může existovat mnohem déle, čtyřicet i padesát let.

Žít jenom pro dítě není možné. Dítě je třeba vychovávat tak, aby se ve dvaceti dokázalo samo uživit. Pouta je nezbytné zpřetrhat nejenom s dětmi, ale také s rodiči. Vývoj je spojen s tím, že nás děti neposlouchají. Kdyby to tak nebylo, žili bychom dosud v jeskyních. Všechno nové vyvolává prostesty a odpor.

Dají se stanovit tři stádia zavádění nových věcí:

1. to není možné
2. něco na tom je
3. právě takhle to má být

Řídit se dá pouze auto, které jede

Ještě pár slov o tom, čemu se říká osud. Jak se vymknout ze životního scénáře? Člověk je nejprve naprogramován k růstu, potom však začínají působit různé «viry» a on se začíná pohybovat v kruhu. Osudem však je člověku dáno pohybovat se stále výš. Už Maslow říkal, že stěžovat si člověk nepřestane nikdy, avšak podle úrovně jeho stížností se dá soudit na úroveň jeho potřeb. Když si například někdo stěžuje, že nemá auto, je to jedna věc. Jestliže však chce mít garáž, je to už věc docela jiné úrovně. Abychom změnili osud, musíme se vymknout scénáři. Změňte sami sebe, tehdy se změní i scénář. A to hlavní, co je zcela nezbytné – mějte o sobě dobré mínění.

Jak opustit destruktivní životní scénáře, vrátit se do rovnováhy, rozzářit své vnitřní slunce a stát se svou lepší verzí.  >>>


Každý z nás je výjimkou stvořenou v jednom jediném exempláři, proto jsme vždycky ti první. Nemáme kopírovat někoho jiného, máme tu být sami za sebe. Všichni znají slova o tom, že každý voják má v torně maršálskou hůl, každý se chce stát generálem. Já jsem si tohle otřepané pravidlo během let pozměnil. Došel jsem k závěru, že je třeba snít o tom, že budu generálem, abych se vůbec mohl stát dobrým vojákem. Když člověk nic nedělá, jak se mu dá pomoci? Nijak. Musí se vydrápat z bažiny vlastního osudu. Hlavní je, aby to bahno, které na něm při tom uvízlo, nepřibývalo a nestáhlo ho zpátky.

Nebojte se vypadat jako hlupák, bojte se hlupákem být. Tohleto je stará známá pravda. Není třeba bát se toho, jak se na nás budou dívat, jak nás budou odsuzovat. Je nezbytné využít všechny své možnosti, nesmíme však překročit jejich rámec.

Pracujte pro sebe. Na druhé přitom nemyslete.

Pokud tak jednáte, rychle postřehnete, jak výrazně se zvýšila kvalita vaší činnosti. Výsledek je konec konců vždycky produktem správně zorganizované činnosti. Kupříkladu pro lékaře je to hlavní správně stanovit diagnózu a zvolit léčbu. Nemá žádný smysl, aby se zneklidňoval otázkou, zda jeho doporučení budou dodržována, to není jeho věcí. Je zkrátka třeba přestat se orientovat na stanoviska jiných lidí a soustředit se na svoji práci.

Pokud se chceme uchovat ve zdraví a duševní pohodě, nemůžeme sami sebe hodnotit tak, jak nás hodnotí náš soused.

Už ve středověku bylo napsáno: «Mohu lidi přinutit, aby o mě dobře mluvili, ale přinutit je, aby o mě dobře smýšleli, nemohu». Skutečně není dobré obracet se k jiným. Důležité je jít svou cestou a držet se jí. Po štěstí není třeba pátrat. Člověk hledající štěstí připomíná stařenku, která hledá brýle a má je na vlastním nose. Jeden velmi rozšířený aforismus říká, že chce-li člověk pohlédnout do tváře svému největšímu nepříteli, stačí, když se podívá do zrcadla. Jen my sami si můžeme uškodit. A opět jenom my sami můžeme vše napravit. Seberozvoj a sebepoznání jsou jediné klíče otevírající dveře, které vedou k úspěchu.

Jak opustit destruktivní životní scénáře, vrátit se do rovnováhy, rozzářit své vnitřní slunce a stát se svou lepší verzí.  >>>