Vážit si sám sebe – co to znamená?

Pocit vlastní důstojnosti má člověk v sobě, dokáže ho vycítit v jiných lidech, ale hovořit o něm je těžké. Co to vlastně znamená, «důstojnost»? A co znamená «důstojně»? Kdo určuje, co důstojné je a co není? Podle jakých kritérií se jedno odděluje od druhého?

Soustřeďuji se na vlastní pocity, zamýšlím se nad různými slovy a větami, které mě v té souvislosti napadají. A napadají mě třeba věty typu «Buď nad tím, zachovej důstojnost, neklesni na jeho/její úroveň!» Napadají mě v kontextu urážky mé osoby ze strany někoho jiného. Říkám si, že myšlenka «Buď nad tím!» je vlastně skvělou pomocí pro ty, kdo rádi urážejí jiné. «Ponížil jsem tě a ty se nesmíš hájit!» Můžeme k tomu přidat něco z dětské pubertální zkušenosti: «Co jé, se urážíš nebo có?!»

Do proudu asociací se zařazují dávná slova jedné ženy, kterou trápilo, že v nějakém sporu na chvíli poklesla na úroveň trhovkyně a ještě dlouho se za to styděla. Taky mě bůhví proč při těchto úvahách napadly výrazy «urážka náboženského přesvědčení» a «urážka cti a důstojnosti»… Ponížení a s ním spojené zážitky jsou pro mě těsně spojeny s důstojností. A ještě je tu další slovo – úcta. Zdá se, že se mi v mysli skládá celá mozaika.

Jsem přesvědčen, že jádrem pocitu vlastní důstojnosti jako komplexního prožitku je sebeúcta. Co je to úcta jako taková? Pocit vznikající tehdy, když u nějakého člověka pozorujeme to, co pokládáme za důležité a významné, něco, o co sami usilujeme. Sebeúcta je tudíž totéž, avšak orientované na vlastní «já». Vážím si sám sebe za to, že nějaké moje jednání, nějaké činy, odpovídají mým představám o tom, co je cenné.

Sám pro sebe si vyčleňuji dva druhy úcty: základní, «zálohovou», a získanou, «zaslouženou». Základní úcta znamená cennost člověka jako takového, jistotu jeho práva na existenci bez ohledu na cokoli. Svého druhu je to doopravdy «záloha»: uznávám tě jako cenného a sobě rovného jedince ještě před tím, než se s tebou vůbec seznámím.


Když si druhého vážím, neubližuji mu, zacházím s ním jako s cenností. A totéž platí i o sobě samotném. Pocit vlastní důstojnosti je založen právě na této základní sebeúctě. Bez ohledu na cokoli mám právo existovat, mám na tomto světě své místo a nikdo nemá právo mě ho zbavovat. Pokoušet se někoho ponížit znamená pokoušet se shodit ho z tohoto jeho místa do bláta. Přinutit ho pochybovat, že má vůbec právo na cokoli.

Vážit si sám sebe znamená všímat si v sobě věcí, které člověk vnímá jako cenné a důležité. V první řadě své potřeby, emoce a životní hodnoty. Ty jsou zcela nezbytné, stejně jako vlastní žebříček hodnot. Znamená to mít nějakou svoji osobní etiku, zažitou jako reálnou zkušenost. Ta je utkána z nadějí a zklamání, studu z nezdarů, slávy při triumfu, boje za uznání a mnoha jiných věcí.

Tato etika se logicky a nevyhnutelně během času mění, jak se obohacuje o nové zkušenosti. Co se v určitém věku třpytilo jako zlato, ukáže se o něco později být pouhou mosazí. Nic proti mosazi, ale zlato to není.

Osobní etiku si nijak zvlášť neformulujeme, ta se projevuje v tom, co děláme a někdy i v tom, co říkáme. Znovu si připomínám tu ženu, která se cítila tak trapně, že když chránila svého malého syna před agresí jakéhosi cizího chlápka, chovala se jako «trhovkyně». Jestliže v etické hierarchii stojí zájem «zalíbit se jiným svým chováním» výše než «obrana vlastních dětí», pak jistě může vzniknout pocit studu a ztráty sebeúcty. Jestliže je však syn důležitější, sebeúcta se takovým vystoupením musí pouze upevnit a posílit.

Myslím, že právě v uvědomění si této hierarchie tkví schopnost čelit manipulátorům, kteří se nám pokoušejí ublížit nebo nás ponížit a potom, aby se chránili před důsledky, shazují naše rozhořčení výroky jako «Povznes se nad to a zapomeň», «Měj rozum», «Byl to jen vtip, copak nerozumíš vtipu?».

Myslím, že správná odpověď zní: «Víš, mě se nelíbí, když se ke mně někdo takhle chová. A nezajímá mě, že si myslíš, že bych se měl nad to povznést. Takže toho koukej nechat, to si ke mně dovolovat nebudeš. Ani ze srandy. Ani jednou jedinkrát.».

Jistěže si jde splést sebeúctu s hrdostí a pýchou, to se občas stává. Zatímco však hrdost a pýcha působí v těle jako jakýsi napřimující a rozšiřující vnitřní pocit, sebeúcta přináší pocit stability, základní jistoty, neochvějné pevnosti. Sebeúcta není jenom důsledkem toho či onoho jednání, je také příčinou, orientačním bodem, vytvářejícím vzestupnou spirálu: jednám takto, protože si za to budu sám sebe vážit a vážím si sám sebe pro to, že jsem takto jednal.

Lidé se zformovaným světovým názorem a osobní etikou znají obavu ze zrady sebe sama, z jednání, za které by si sami sebe museli přestat vážit. Tato obava slouží jako velmi mocný orientační bod, umožňující postavit důležité věci v životě na ta správná místa. Zrada sebe samého se nedá vykoupit ničím vnějším. Kšefty s vlastním svědomím bývají zpravidla ztrátové v neprospěch svědomí.

Myslím ale, že neznám nikoho, kdo by někdy v tomto smyslu nešel sám proti sobě a sám sebe nepodvedl. Být zásadový je vlastně pohodlné, jenomže život nám někdy přihraje situace, ze kterých prostě nemůže být jednoznačně dobré východisko a ať člověk zvolí jaké chce řešení, něco v sobě ošidí. To se stává.

Někdy však i mimo nějakou takovou situaci volíme rozhodnutí, za které pak platíme svým svědomím. Zřekneme se kamaráda, protože i jiní ho odsuzují, bojíme se tvrdě hájit v nějakém konfliktu. Člověku se vybavuje spousta příkladů, kdy nebyl úspěšný a utrpěla především právě jeho sebeúcta. Jak ji pak obnovit? Odpověď je jednoduchá. Dělej to, čeho si vážíš. To je všechno.

     
Pokoušet se napravit minulost k ničemu není. A víc než to. Jeden z povahových rysů, kterých si nejvíc vážím, je schopnost přiznat svou nedokonalost a ve chvíli nezdaru nebo ostudy vstát a i s pocity strachu nebo studu jít tím směrem, který je pro člověka důležitý. Právě proto pro mě něčí nezdar nebo trapas nemohou být důvodem, abych ztratil k takovému člověku úctu. A jestliže v takové situaci neodepřu svou úctu jinému člověku, proč bych ji ve stejné situaci měl odepírat sobě?

Důležité není, co člověk má, ale co vykoná. A budu-li pokračovat, pak důležité není ani tak to, co vykoná, jako to, jaké vlastnosti projevil, aby to mohl vykonat. Z toho vyplývá, že úspěch stejně jako krach jsou kategorie relativní. Větší význam má, jak člověk k úpěchu nebo krachu došel a jak je přijmul. Nafoukl se vlastním významem, propadl se do sebepohrdání, docela obyčejně se zaradoval z úspěchu, nebo sice zesmutněl, ale zatnul zuby a po porážce znovu vstal.

Mimochodem, děti tyto rozdíly vnímají velmi citlivě. Chcete-li dítě pochválit, věnujte pozornost vlastnostem, které projevilo, aby něčeho dosáhlo a ne úspěchu jeho snahy jako takovému. Naučí se tím vážit si vlastního úsilí, nezávisle na tom, zda ho čeká úspěch nebo neúspěch.

Sebeúcta nám umožňuje přijímat kritiku, která pro nás ztrácí ponižující podtón, neboť neúspěch už pro nás neznamená rozsudek, ale prostě událost, která se stala. Tak je založena určitá hierarchie toho, co je hodno úcty, od nevýznamného k důležitému: zvládnutí něčeho – dosažení něčeho – kvality, které člověk při své činnosti projevuje.

Pocit vlastní důstojnosti je tedy schopností cenit si vlastní existence jako takové, vidět v sobě samých to, co pokládáme za významné a je to také schopnost orientovat se na tyto hodnoty. Nicméně, nemusíme v sobě nutně vidět něco cenného. Můžeme to vytvořit tak, že budeme dělat věci, které pokládáme za hodné úcty. Jiný způsob získání sebeúcty neznám.

Ilja Latipov

=========
5 způsobů jak přestat sami sebe stresovat
Právě tohle je to znamení, na které jste v životě tak dlouho čekali. Přišel čas změn.

Více pro dobrou náladu: