Chlapská řeč

Syn chodil do páté třídy, když jednou opravdu hnusně urazil svou maminku, až se rozplakala. Schválně jsem se tenkrát do toho nezamíchal. Uběhl týden. Zrovna dělal úkoly, když jsem za ním přišel a povídám:

«Pojď se se mnou projít. Potřebuju s tebou mluvit o vážné věci. Je to moc důležité». Mlčky jsme šli ulicí směrem k parku. Nebylo to jen tak prázdné mlčení. Někdy je třeba mlčet, abyste vyjádřili, že vaše city jsou rozbouřené. Výchova vždycky probíhá ve vnitřním světě, ne ve vnějším. Syn pochopil, že jde o něco opravdu vážného.

– Potřebuju, synu, tvou pomoc, – začal jsem rozmluvu. – Kdysi jsem se zamiloval. Slíbil jsem té dívce, že když si mě vezme, udělám všechno, aby jí nikdy nikdo neublížil. Je to tvoje maminka… Teď potřebuju tvou radu. Jak mám naložit se synem, který ublížil ženě, kterou miluju?

Chvíli mlčel a pak odpověděl: «Potrestej mě».

– Dřív jsem byl v rodině jediný chlap. Tak teď budeme dva, co říkáš? – řekl jsem. – Dva chlapi, kteří budou chránit své milované ženské. Pojď se domluvit, že o téhle naší dohodě se nikdo nedozví. Bude to naše chlapské spojenectví.

Pevně jsme si stiskli ruce a stvrdili tak svou důležitou úmluvu. Podobné chlapské rozhovory, které prokazují naprostou úctu a důvěru k dítěti, jsou obrovským impulsem a základem výchovy. Nejsou to rozmluvy pro každý den – a v tom je jejich cena. Jejich účinek je mnohem silnější a hlubší.

Shalva Amonashvili