Moc se mi nechce tohle podivné číslo vyslovit, ale musím – je mi čtyřicet. Už týden. Což znamená, že dětství fakt skončilo. Dívám se do zrcadla, které mi občas ukazuje dost divné obrázky. Vlastně – to já v něm vidím divné obrázky.
Ta mladá pěkná dívka si maluje řasy, ta protivná nervózní ženská si upravuje v chvatu oblečené šaty a ta malá holka si čistí své legrační prťavé zuby. Mám docela dost podob. Nejzajímavější je, že doteď nedokážu říct, na kolik vlastně vypadám a co si mohu s touhle novou, čtyřicetiletou vizáží dovolit. Co mohu podniknout, jakých věcí se dopustit.
Ty obvyklé věci jsou mi jasné, ale když já bych si ráda užila toho, co zrovna každý den tak obvyklé není. Prostě se vykašlat na všechno a dělat si to, co se mi líbí. Třeba jen pár dní, ale strašně bych si to přála.
Co bych chtěla: jít do fitka, zajít si na různé koncerty a výstavy podle své libosti, beze spěchu popíjet kávu v dobré kavárně, seznámit se s novými lidmi, bez omezení si moci kupovat různé hloupůstky, zajít si ke kosmetičce kdy se mi to hodí, podívat se na místa, kde jsem ještě nebyla, vymalovat byt, zajet na chatu a být tam tak dlouho, jak se mi chce, nemuset počítat dny, které vyplýtvám z dovolené… A v pátek večer bych si dala koňak. Moc bych chtěla vyznat se v odstínech koňakové chuti a rozpoznat jednotlivé druhy…
Popsala jsem, co bych chtěla, ale měla bych asi říct něco i o tom, co už jsem za těch čtyřicet let stihla. Dneska chci psát jen o jedné věci. Jedné věci, které jsem si všimla, která mě potěšila a taky moc zaujala. Začala jsem totiž přesně vyciťovat tu chemii, která probíhá mezi mnou a nějakým novým člověkem, když se poprvé seznamujeme.
Před lety by mě vůbec nenapadlo, že jednou dokážu takhle jednoduše číst v lidských tvářích a najít „své“ lidi. Najít mezi tisíci lidí někoho, u koho hned uvidím jeho nitro. Jeho duši, jeho myšlenky. S věkem je na lidské tváři všechno stále víc viditelné. Ať se člověk sebevíc snaží skrýt to, co cítí, čím žije, dá se to vyčíst z jeho tváře.
A taky s věkem stále víc platí, že podobné přitahuje podobné. Vrána k vráně… a tak dále. Lidé se potkávají a sbližují na základě vzájemně blízkých vlastností. Dřív měli spoustu nároků – ženy na muže a muži na ženy. S léty se zbavují nároků a získávají intuici. Rozvinutou intuici.
Jak opustit destruktivní životní scénáře, vrátit se do rovnováhy, rozzářit své vnitřní slunce a stát se svou lepší verzí. >>>
Jak se dát dohromady po rozchodu, vrátit si vnitřní sílu a sebevědomí a vytvořit si nový a šťastný vztah >>>
Snad jen když je člověk úplně vyčerpaný, může ho intuice ošidit. Pak do jeho života může proniknout balast. Přesněji řečeno, lidé, které neměl potkat, s nimiž se neměl sbližovat, lidé, kteří přišli náhodou a nejčastěji proto, aby ho nějak využili. Tihle lidé mívají jen malou energii a když je člověk sám na dně, přitahuje je podoba těch nízkých energetických nábojů. Jenomže člověk pociťuje energetický nedostatek přechodně, zatímco pro ně je to trvalý stav. Jak jde čas, tihle lidé mizí stejným způsobem, jakým se objevili – náhodně.
S věkem člověk pozná toho druhého takříkajíc po čichu. Některým lidem se vyhne, s jinými se sblíží. Ve čtyřiceti ovšem není to sbližování automatickou záležitostí, člověk je více nedůvěřivý, má více předsudků, zato když se seznámí s někým novým, kdo se mu líbí, je komu má blízko, bere to jako dar shůry.
Tahle mezilidská chemie je to, co s léty cítíte stále výrazněji. To, co se rodí s nahromaděnými, zkušenostmi a využíváno je náhodně, příležitostně. Protože už umíte své nástroje používat.
Chemie je bleskově působící pocit. Nejprve toho nového „svého“ člověka zaznamenáte pohledem, potom rozumem a nakonec srdcem. Stačí vám jenom pár minut.
Kolik jen jste k sobě dřív přitahovali lidí vám zcela nepotřebných! Stačilo, že odpovídali obecným představám mladé dívky, tak říkajíc běžným požadavkům: vzdělání, pěkný a úspěšný, plus všelijaké jiné hlouposti. Možná, že dnes, kdy člověk už sám pro sebe není záhadou, kdy ví, že není ani náhodou dokonalý, kdy je mu jasné, na co má a na co ne, možná, že dnes se proto daleko snáz smíří s tím, že ten druhý není takový či onaký. Že by ty dřívější standardy nesplňoval. Už to nepředstavuje žádný problém.
Tahle chemie s léty zesiluje. Musíte se však stále rozvíjet, nestát na místě, nezlenivět, neustrnout, nebýt se sebou spokojení. Člověk musí pořád hledat, pořád se snažit porozumět. Tehdy tenhle dar získá.
Je to štěstí. Porozumět sobě i jiným. A umět k sobě přitáhnout toho, kdo je „vaše krevní skupina“.
Jak objevit svou hodnotu, odhalit zdroje své vnitřní síly, a žít šťastný život.>>>
Pohádka pro dospělé: “Cizí kůže”
Změna je vždycky možná
