Čas opravdu prožitého života

cas-opravdu-proziteho

Hledačem je ten, kdo cosi hledá; nikoli nutně ten, kdo nachází. Není jím ani ten, kdo jistě ví, co přesně hledá. Je jím právě a jenom ten, pro koho vlastní život je hledáním.

Jednoho dne byl Hledač náhle neklidný a pomyslel si, že by měl navštívit město Kammir. Hned začal s přípravami. Naučil se už přikládat velký význam oněm pocitům, které k němu přicházely z neprozkoumaných hlubin vlastní duše. Proto všeho nechal a vydal se na cestu.

Po dvoudenním putování prašnými cestami už v dálce viděl siluetu Kammiru. Zároveň vpravo od cesty směrem k městu zpozoroval o kousek výš jakýsi zelenající se ostrov, který hned vzbudil jeho pozornost. Když přišel blíž, spatřil zelený vršek s množstvím nádherných stromů, ptáků a květin, ohrazený nízkým plůtkem z leštěného dřeva. Pootevřená bronzová brána ho přímo vybízela, aby vešel.

Zapomněl v tu chvíli na město, na to, kam a proč se vydal, a podlehl vábivé možnosti odpočinout si na tomhle krásném místě. Vešel tedy dovnitř a pomalu procházel mezi bílými kameny, náhodně rozesetými mezi stromy.


Jeho pohled poletoval jako motýl mezi vší tou krásou a každou chvíli ulpěl na jiné součásti onoho barevného ráje. Jeho oči byly očima Hledače, a snad proto si rychle všiml nápisu na jednom z kamenů:

Abel Tareg,

prožil 8 let, 6 měsíců, 2 týdny a 3 dny.

Hledač sebou mimoděk trhnul, když si uvědomil, že to není jen obyčejný kámen, že jde o náhrobní desku. Pocítil lítost nad dítětem, které žilo tak krátký čas. Rozhlédl se a zjistil, že také na sousedním kameni je nápis:

Jamír Kalib,

prožil 5 let, 8 měsíců a 3 týdny.

Teď byl Hledač otřesen. Toto krásné místo byl hřbitov a každý ten kámen označoval hrob. Začal číst nápisy jeden po druhém. Jeden jako druhý uváděly jen jméno a přesně sečtený čas prožitého života. Co však bylo nejstrašnější, že člověk, který žil ze všech nejdéle, žil jen o málo víc, než pouhých jedenáct let!

Byl tím objevem tak dojat, že usedl a dal se do pláče. V tom k němu přistoupil náhodný návštěvník hřbitova, bělovlasý stařík. Viděl Hledačovy slzy a ptal se, zda snad oplakává někoho blízkého.

— Ne, ne, nikoho blízkého — odpověděl Hledač. — Ale co se to tu děje? Co se to stalo v tomhle městě? Proč je tu pohřbeno tolik dětí? Jaká kletba leží na tady těch nešťastných lidech?

Stařík se usmál a řekl:

— Upokojte se. Není tu žádná kletba. Máme jen takový starodávný zvyk. Jestli chcete, řeknu vám o něm …

A začal vyprávět:

«Když u nás mladík dosáhne patnácti let, dostává od rodičů takovou knížečku, zápisníček. Nosí ho na krku. Od toho okamžiku pokaždé, když zažije něco velmi krásného, otevře zápisníček a píše do něj: nalevo to, co bylo tak krásné, napravo, jak dlouho to trvalo.

     
Taková je tradice.

Například poznáš nějakou dívku a zamiluješ se. Byla radost z té známosti dlouhá? Jak dlouho trvala tvá bláznivá náklonnost? Týden? Dva? Tři a půl? A potom… první polibek. To je přece neobyčejně krásné. Jak jen změřit trvání takové krásy? Jak dlouho trvá polibek? Minutu? Půldruhé minuty? A co ten nádherný pocit potom? Vzpomínka? Dva dny? Týden? Rok?

A když se ti narodí první dítě…

Přátelé mají svatbu…

Pak cesta, na kterou jsi tak dlouho čekal…

Setkání s bratrem, který se vrátil z daleké země po mnoha letech…

Kolik nám bylo dopřáno potěšení a radosti?

Hodiny? Dny?

Tak si v té knížečce zapisujem každou chvilku radosti… Každičký krásný okamžik.

A když pak někdo umře, otevírá se knížka a čas radosti se sečte, abychom ho mohli napsat na hrob. Protože právě jen tenhle čas je pro nás časem skutečně PROŽITÉHO ŽIVOTA“.

Jorge Bucay

=========
Jak plout po řece života ?
Tři malá podobenství

Více pro dobrou náladu: